Terč

Naprosto chápu, proč musel v roce 2oo8 Pierre Morel vytvořit s Lucem Bessonem Taken (http://www.csfd.cz/film/231978-96-hodin/) v němž předvedli, jak by stejný scénář proběhl v ideálním, nikoli všedně trapném případě, a předvedli to jako šlapací hodinky, dokonale odehranou, zrytmizovanou videohru, počítačovou adventuru. Ale tohle je jiný film s jinou pointou a odlišným úhelným kamenem, jeho tématem je pomalost, civilnost a všednost, kulisy, šablony a klišé, žánrová i ta ze skutečnosti (decentně to předesílá už tou knihou, kterou si Lloyd čte v posteli, když mu žena odletí do Evropy: Berlin Game od Lena Deightona, dokumentárně špionážní román, který má asi dvacet pokračování, což je dost materiálu na ukrácení času, než se žena zase z Evropy vrátí), jen si Arthur Penn tentokrát vybral pro svou další případovou studii zrovna špionážní tematiku, takže logickou výslednicí pro tentokrát není tragická a hořce ironická, ale komická záležitost, byť cynický odstup zůstává týž. *** Pro doplnění ještě kopíruju, co jsem o Arthurovi Pennovi napsala jinde, protože to platí tady stejně jako pro všech dalších sedm nebo osm filmů, co jsem už viděla - a jsem tím chlápkem čím dál uchvácenější: Čím dále lépe se mi vyjasňuje dílo Arthura Penna, a co poznávám, je ojedinělé a nesmírně sympatické. Každý jeho film je zbrusu novou, neotřelou sondou do jiného žánru a jiného společenského období, se kterým si pak pohrává jako rozmlsaná kočka se sušenou rybičkou - jeho frajerství ale spočívá v tom, že se virtuózně pohybuje na poli, kde filmařská bravura snadno unikne pozornosti diváků: s lehkostí žongléra na bruslích, ale s důstojností, elegancí a cynismem vrhače nožů se pozorně zaměřuje na nejdusivější dobová klišé a šablony a za postavy si vychytrale volí jednooké mezi slepými, chytlavým potenciálem a touhami nabité figurky, ze kterých však nikdy nebudou skutečné hvězdy a esa, i když ony samy kolikrát chtějí věřit opaku a divák doufá s nimi a na konci je zbytečně zklamaný, že příběh byl plytký, a propásne, jak skvostný byl vlastně film, který mu to vyvanutí nadějí, slábnutí sil a nehezké přiznávání se k vlastní prostřednosti a nemohoucnosti předváděl. A ano, na plánech, nadějích, kotrmelcích a koncích Arthur Penn jemně a láskyplně utváří v podstatě kruté bezvýznamné příběhy, které je možné číst jako případové glosy (skeptické a hluboce sarkastické) k celé té velké lidské tragikomedii, a to jak celospolečenské, tak i jednotlivých lidských osudů... Jeho filmy jako by byly konkrétními zářezy sebejistě vedenou žiletkou do různých míst na vývojovém kmeni a větvích lidské společnosti a tenký plátek, který pokaždé vypreparuje, vloží pod mikroskop a rozhýbe, je právě tak jedinečný, jako je pro dané období a místo té všední, nenápadné lidské tragédie typický... Jeho filmy jsou o to méně okaté a okázalé, oč jsou chytřejší a neodvozenější, ale málokdo je dost pozorný, aby nezaměnil minuciózně vybudovaný, soběstačný film pracující s klišé, šablonami a provinčními hrdiny za tuctový šablonovitý film, který ani nemá vlastní šmrnc. Nepíšu tu jen o Alicině retstaurantu, zatím to platí o všech šesti filmech, které jsem od Arthura Penna viděla, a uchváceně a samotářsky se prodívávám hlouběji a dál. *** Arthur Penn je bystrozraký a jemnocitný virtuóz, nevšedně důmyslný komentátor, předvádějící (a tím sám pro sebe i potírající) tuctovost, to největší, a možná vlastně jediné naše zlo, zhoubnou sílu, která k ničemu neinspiruje a sama naopak pohlcuje všechno, co se mrská, snaží se vymanit a po svém rozvíjet..., a která v lidské společnosti bují jako odvěká rakovina. *** (23.08.2014) (méně) (více)