Hanba

Z ostrovní trilogie je "Hanba" filmem, kterýžto se filmu, tak jak ho my diváci (hlavně mainstream) známe a vnímáme, podobá nejvíce. Ano, zůstává tu hodně věci nevyřčených, za všechno si například všimněme Bergmanovy apolitičnosti, kdo nám tu válčí a proč? Fabule je oproti předchozí "Hodině vlků" a následující "Náruživosti" ale nejzřetelnější. Dovoluji si tvrdit, že hlavně proto dosáhl tento snímek nejslušnějšího ratingu, díky své otevřenosti (pokud to tak můžeme nazvat) divákovi. Každopádně mne osobně to moc nezaujalo, dva experimentálnější snímky mi byly bližší, pustil bych si je radši, Hanba nepřináší nic nového - to, že válka negativně determinuje lidí, vím už z jiných filmů. 65% (25.05.2013)

Dlouho jsem se rozhodoval mezi třemi a čtyřmi. Vím, že tenhle film je něco mimořádného (co od Bergmana také není..), ale já to prostě a jednoduše nepobral. Myslel jsem si, že jde o vylíčení nějaké skutečné války. Na začátku mi to připomínalo druhou světovou. Zastavil jsem film a běžel jsem hledat do encyklopedií, na jaké straně v ní bylo Švédsko, protože jsem o tom nic nevěděl. Zjistil jsem, že na žádné, tak jsem se vrátil k filmu. Ale pořád mi to vrtalo hlavou. Na první světovou jsou moc moderně oblečení a mají moc moderní auta a všechno.. A jaké jiné konfikty tam byly? Ve filmu pořád opakují, že je tam někdo přišel osvobodit, ale kdo to je? Rusové nebo Američani nebo kdo? A před kým je přišli osvobodit? Kdo je tam ten zlý a kdo ten dobrý? Ti osvoboditelé nebo ti druzí? No, co vám budu povídat, tak dlouho jsem přemýšlel o tom, kam příběh zařadit, až mi uteklo to hlavní, a sice že ten příběh je hlavně o důsledcích války na jeden manželský pár. Že válka v tomhle filmu není až tak důležitá. A že film záměrně není nikam zasazen, aby si divák dokázal představit, jak strašné je, pobíhat mezi vybuchujícími granáty a nevědět přitom komu věřit a na kterou stranu barikády se přidat. Když mi to došlo, tak nějak se mi to všechno spojilo. A teď váhám mezi čtyřmi a pěti. (14.07.2009)

"Válka je nejprůkaznější odraz morálního úpadku" po tisící prvé, ale jednoznačně v jednom ze svých nejsilnějších psychologických zástupců. Po Sedmé pečeti zřejmě nejvýpravnější Bergmanův film, který ale nepostrádá, nebo lépe řečeno pevně staví na jeho neukojitelném talentu mučivě načrtnout a rozvést vnitřní rozpoložení svých postav v těžké životní situaci a měnící se vztahy mezi nimi. Charakter Maxe von Sydowa, jeho emocionální přerod a výměna rolí s původně mnohem cyničtější Liv Ullmannovou, patří k tomu nejpůsobivějšímu a myšlenkově nejobjemnějšímu, co se kdy ve filmu vyskytlo, a okolní zdevastovaná krajina či davové scény plné chaosu a zoufalství, tradičně nadpozemsky nasnímané virtuózem Nykvistem, znázorněné hrůzy už jen prohlubují a dodávají jim formální punc plnohodnotného válečného dramatu, přestože nevíme základní fakta o konfliktu ani dobu a prostor děje. Každičký záběr a každý zvrat má své podstatné místo v celém tom deprimujícím příběhovém bludišti, kde jsou aktéři uvězněni, směřováni k slepým uličkám beznaděje, naivní naděje a hanby... 95% (17.02.2016)

Po posledně viděném Bergmanovi mám skoro chuť napsat: „Scény z manželského života“ na pozadí války. Jenže to bych Hanbu celkem zploštil. Jestli je zde na Bergmanovi režisérovi fascinující, nakolik tísnivou atmosférou s minimálními prostředky vytvořil a jak pečlivě tradičně dokáže vést své dvorní herce k mimořádným výkonům, u Bergmana jako scenáristy mi nedá znovu vypíchnout hlubokou propracovanost rozehraného a sděleného. Přestože se tu Bergman věnuje primárně manželského vztahu na pozadí války, současně rozvíjí několik dalších včetně témat politického nátlaku a propagandy, zneužití a manipulace televizním médiem, totalitních praktik... a také obě hlavní témata (válku a manželský vztah) od počátku úzce propojuje a již od chvíle, kdy se o válečné hrozbě ještě pouze mluví, ukazuje nakolik taková (prozatím vzdálená) situace vplývá na vnitro člověka, jeho konání, postoje, uznávané hodnoty... za hodně působivou scénu se silným poselstvím bych dokázal označit už jen tu, v níž se oba manželé za stolem u prosluněné chaloupky baví o svých poměrně obyčejných plánech na zítra a do budoucna. Na Bergmana místy až nezvykle akční film zachází do stále větší tísně. Válku a její vliv na lidi ukáže v různých podobách jako něco, co může lidi přiblížit, současně však mezi nimi vyvolat další malou sokromou „válku“ a ve finále znovu skrze okolnosti spojit i na jednu loď... a líbí se mi, že přes místy vyčerpávějící existenciální tíseň a ke konci dost těžký prožitek ten film stále zachovává a úplně neodhazuje přítomnou naději, přestože pocit hanby – noční můry z nechtěného veřejného střetu kdesi uvnitř hluboce zůstává... [85%] (10.04.2023)

Slabší Bergmanův film... není v něm moc myšlenek, snaží se pouze pocitově zprostředkovat hrůzy války. Přesněji absurdní dopady občanské války vedené mezi dvěma politickými stranami na nezúčastněné obyvatelstvo. Film není moc zajímavý, asi proto, že na Bergmana je to moc realisticky zpracované a s málem myšlenek. Řekl bych, že jeho surrealistické filmy jsou mnohem povedenější. V případě tohoto filmu by se pár myšlenek taky dalo najít... expresivní zobrazení nesmyslného politického boje, jehož největšími obětmi jsou nezúčastnění občané, nebo dokonce zobrazení chaosu dnešního světa, před kterým není úniku. Ale to už si možná spíš vymýšlím... Jde o nepříliš povedený obsahem hnusný film, díky kterému může člověk snad jen mít ještě větší radost z těch krás, které ho obklopují. (19.02.2012)