Jako v zrcadle

"Jako v zrcadle" není Bergmanův nejdokonalejší film - obsahuje ale jednu z nejdokonalejších scén v jeho filmografii. Čtveřice hrdinů rozehrává vyrovnaný set vzájemných smečů - citově vyprahlý otec versus jeho děti okradené o rodičovské teplo; pak otec jako autor, toporný řemeslník, zostuzený živelnou kreativitou svého vlastního syna; pak syn rozervaný mezi (homosexuálními?) sklony a nepochopitelnou, zvrhlou náklonností své sestry; manžel zoufale bojující o záchranu své milované ženy; a nakonec žena, jejíž psychika se kousek po kousku definitivně rozpadá. Vše šlape jako perfektně promazaný stroj, většinu času sledujeme prostě špičkovou řemeslnou práci člověka, který svými scénáři dýchá - na to ale přijde závěrečná scéna zjevení a já pokaždé dostanu strašlivou husí kůži, která se mi ve vlnách vrací ještě hodinu po závěrečném, tichém, prvním skutečném rozhovoru otce se synem. Pak se mi někdy v noci zdají černí pavouci se studeným pohledem a zpod tapety se ozývá šepot ... (30.09.2012)

Tato Bergmanova poloha mi sedí nejvíce, těžká a neopakovatelná atmosféra ostrova i starého domu, čtyři výborně vykreslené a ztvárněné postavy a jejich pocuchané vztahy, mrazivé okamžiky hraničící u Boha-pavouka až s noční můrou a hlavně, což mi u Bergmana často chybí - nepotlačované emoce, které každou chvíli zdrcujícím způsobem zaútočí, tedy ne odcizené postavy, uzavřené v neproniknutelné slupce, ale postavy zranitelné a zachycované v osamělém utrpení, kdy jakákoliv potřeba masky odpadá. Právě díky tomuto přístupu k látce a postavám si tohoto snímku v Bergmanově tvorbě tak cením a řadím ho vůbec k jeho nejsilnějším výpovědím, které v tomto případě stojí na jakémsi rozhraní jeho tvorby, kde se předchozí s následujícím střetlo v bodě mě nejvíce oslovujícím. (18.03.2010)

Čriepky čistého šialenstva. Totálna duševná dezintegrácia, ktorú predvádza hlavná hrdinka, je jedným z najlepších zobrazení mentálnej poruchy na filmovom plátne. Tu sa aj dá veriť, že Boh v podobe pavúka vyšiel spoza tapety a pokúsil sa ju znásilniť. Pre mňa ale ešte fascinujúcejším elementom je nehasnúca láska jej manžela. Také niečo nie je ľahké. Hoci aj samotná láska sa podľa niektorých psychiatrov dá čiastočne charakterizovať ako duševná choroba, zamilovaní jedinci údajne vykazujú určité príznaky schizofrénie. Každopádne, ďalší ťažkotonážny psychologický film. A divadelná hra napísaná Minusom nemá chybu! (18.07.2017)

Děj Bergmanova snímku se odehrává v kulisách ostrova, na němž žijí pospolu a přesto v samotě a vzájemném odcizení členové jedné rodiny. Otec David - spisovatel, citově vyprázdněný člověk, který se nestydí využít nemoci své dcery Karin pro námět jedné ze svých knih. Člověk zcela pohlcený psaním, touhou tvořit umění, ale pro všechna slova zapomíná žít skutečný život. Další postavou je spisovatelova dcera Karin. Dívka stíhaná těžkou psychickou poruchou, náhodou zjišťuje, že je pro svého otce spíš než milovanou dcerou, pouhým zajímavým objektem k pozorování. Oporou v nemoci jí je milující manžel Martin - lékař, který však přes všechnu snahu nedokáže své ženě pomoci. Ona sama se však s důvěrou obrací především na svého bratra Minuse, zasněného a uzavřeného mladíka, kterému bez zábran převypravuje své sny a nemocí ovlivněná vidění. Tíživé psychologické drama, v němž Bergman líně a pomalu valí na diváka obrovské balvany v podobě složitých filozofických témat (pravdivost umělecké tvorby, osamění a uzavřenost člověka, tělesnost, láska, Bůh), na mě působilo právě díky svému obsahu jako pověstný magnet. Těžce stravitelný, zdrcující filmový zážitek. (01.01.2010)

Bergmanův filmový vývoj je vlastně takovým neustále probíhajícím ponorem do hlubin psychologie postav, cesta z vnějšku dovnitř. Tam, kde v padesátých letech jeho postavy prožívaly dobrodružství, patálie i lásky, potulujíc se po všemožných i nemožných stezkách (Léto s Monikou, v určitém smyslu i Sedmá pečeť) či se přinejmenším toulaly po zákoutích vlastní minulosti (Lesní jahody), v letech šedesátých jsou vnější vlivy čím dál tím více osekávány, cesty blokovány a mezilidské vztahy ztrácejí na úbytě, protože postavy už prostě nejsou schopni vyjít sami ze sebe a tak je divák nucen vcházet do nich. Tento předěl skvěle symbolizuje právě Jako v zrcadle, v němž se v podstatě okolní dění (které je již tak regulované na jeden ostrov a rodinný kruh), přizpůsobuje čím dál tím více psyché hlavní hrdinky, mění svůj tvar podle jejích duševních pochodů a odráží tak (jako to pomyslné zrcadlo) chmury, strach a úzkosti. Bergman své postavy (potažmo sám sebe) vlastně obrací naruby – jejich vnitřkem zakrývá veškeré okolní dění – a postupem času jejich neurózy zahalují oblohu i slunce. To je druhá specifičnost vývoje tohoto tvůrce – ze světla, ve kterém se občas míhaly stíny, se dostáváme do scenérie, kde jsou stíny obsazeny do hlavních rolí. Avšak o co je větší tma, o to zpravidla silněji vnímáme i malé záblesky světla. Jakkoliv je Karin ve svém šílenství pohazována a tříštěna, střepy jejího duševního zdraví nejsou přesto zcela poztráceny a my máme možnost doufat ve scelení. Je zde ještě cítit víra v to, že po dlouhé noci přijde i ráno, i když je to nepravděpodobné. Je příjemné, že si člověk ze snímku neodnáší jen a pouze bezvýchodnost, jako například v později natočené Hodině vlků nebo Obřadu, ale je mu dán také vzácný kousek naděje. (30.09.2017)