La Vie devant soi

Byla jednou jedna paní Rosa. Židovka, bývala prostitutka, která s úderem padesátky z etických důvodů skončila se svou práci a místo toho se začla starat o děti dalších prostititutek, protože jsou to přece děti jako každé jiné. A ze všech svých svěrenců si nejvíce oblíbila muslimského chlapce Moma, se kterým tráví poslední roky svého života výhlížející smrt. Příběh o muslimském chlapci a stárnourcí paní, co se o něj stará nevypadal zpracováním na nic převratného, ale působil na mě již od začátku pěkně. A nakonec mě postupný vývoj vztahu mezi Momem a Rosou, kdy čím dál víc začala vyhlížet smrt, tak se role pečovatele obrátily a začaly si být čím dál blíž, vpodstatě jedinnými sami pro sebe oslovil natolik, že jsem bez problémů obešel bez většího prostoru pro vedlejší postavy a línie a to důkladné zaměření na vztah mezi chlapcem a paní celkem kvitoval a svým způsobem mě (hlavně čím dál víc směrem ke konci) pohltil, i přinesl několik vyloženě silných momentů. Přestože film k mému překvapení dokonce získal Oscara, nebál bych se ho nazvat až nízkorozpočtovým komorním dramatem, kde jsou důležité hlavně hlavní dvě postavy, jejich vztah, vzájemné dialogy, lidskost a skvělý výkon Simone Signoret, která prostě pro tyhle role moudrých žen z lidu byla jako stvořena. (05.03.2021)

Nie je to tak dávno, čo som videla film Michaela Hanekeho "Láska". Tento film je úplne o niečom inom, no na záver rieši podobnú dilemu ako ten prvý. Od začiatku si ma mama Rosa získala. Svojou láskou k deťom bez rozdielu farby pleti, svojimi názormi a životnými postojmi. Po skúsenostiach z koncentračného tábora a neskôr z práce na ulici ako prostitútka, sa rozhodla starať o ich nechcené deti a vychovávať ich podľa viery, ktorú uviedli ich matky. Všetky milovala rovnako, čo vyjadrovala každým pohľadom, mimikou tváre, či gestom. Najsilnejšie puto mala s Momom, ktorý nakoniec tento príbeh aj rozpráva. Simone Signoret bola famózna, v očiach ma neustále šteklilo. Film má multikultúrny presah až do dnešnej doby. 90% (17.08.2024)

"Nelze žít bez toho, aniž byste někoho milovali" Tohle komorní drama o muslimském chlapci a jeho  stárnoucí židovské "pěstounce" je za mě hlavně o lidskosti. O lidskosti, jakou projevuje paní Rosa dětem žen pochybné pověsti, i o lidskosti, s jakou se mladý Momo do posledních chvil stará o stále více chřadnoucí Rosu. Lidskost je přitom universální hodnota, což film nádherně ukazuje i v pěkně groteskní situaci, kdy se paní Rosa snaží přesvědčit biologického otce Mona, že jeho synem je ve skutečnosti jiný chlapec vychovaný jako Žid. Silnou výpověď přináší i samotný životní příběh Rosy, která díky zkušenosti s Osvětimi již není schopna víry v boha ('viz její slova "Bůh má oči ale nevidí, má uši ale neslyší, má ústa ale nemluví"), přesto z ní není nikterak zatrpklý člověk. A tahle její životní vyrovnanost se přenáší i na mladého Moma. Celkově tak sice člověk sleduje stále smutnější film, na jehož (možná až zbytečně moc otevřeném) konci, je však i jisté "světlo na konci tunelu". (06.08.2024)

Titul Mizrahiho filmu, La Vie devant soi – teda Život pred sebou – pôsobí v kontexte deja trochu ironicky, pretože jedna z rovín príbehu Madame Rosy hovorí o tom, aký vplyv na prítomnosť majú časté návraty do minulosti či už vedomé, alebo nevedomé. Madam Rosa je starnúca kurtizána, ktorá zanechala remeslo a začala sa venovať opatere ratolestí svojich mladších kolegýň. Medzi skupinkou niekoľkých detí vyniká Momo, ktorý o svojich rodičoch nevie nič a Madam Rosa mu na otázky o jeho pôvode (vedomé návraty do minulosti – hľadanie vlastných koreňov) vždy odpovedá vyhýbavo. Samotná Madam Rosa je postavou, ktorá sa do minulosti vracia často – ako kurtizána spomína na svoje vrcholy i pády a ako Židovka s tragickou skúsenosťou koncentračného tábora sa bohužiaľ nedokáže vyhnúť zlým snom, traumám či nevedomému a opakovanému prežívaniu vlastnej minulosti, ktoré je spôsobené jej upadajúcim duševným zdravím. Potreba opätovného pripomínania si či skúmania už prežitých udalostí je symbolizovaná aj scénou vo filmovej strižni, kedy Momo uvidí, ako strihačka Nadine pri práci pretočí film pospiatky, alebo magnetofónovou páskou, na ktorú Momo nahrá svoju výpoveď a ktorá mu možno niekedy poslúži ako nástroj pre vyvolanie spomienok. La Vie devant soi je ale aj filmom plným etnického humoru, politických a náboženských narážok či ukážkou života na francúzskej periférií, kde všetci žijú ako jedna rodina a nevyhýba sa témam akými sú aj prostitúcia, zmena pohlavia, duševné zdravie, alebo sociálna starostlivosť. Titul filmu síce hovorí o tom, že všetky z detí Madam Rosy majú svoj život pred sebou, no hovorí aj o tom, že niekedy nás strach donúti pokúsiť sa zastaviť plynutie času a zotrvať práve v tom okamihu, ktorý sa nám zdá najbezpečnejší... (06.08.2024)

"Milý Mohamede, jsou věci, které je lepší ani nevědět." Madam Róza zakúsila v živote hodne, prežila koncentrák, kariéru sexuálnej pracovnice a na staré kolena si založila niečo ako neoficiálny a podfinancovaný opatrovateľský domov pre deti ostatných pobehlíc. Ten je dôsledne multikultúrny, detváky pomiešané na rasovom aj náboženskom základe, jej favoritom a sprievodcom na sklonku života je mladý Alžírčan Mohamed alias Momo. "35 let jsem své tělo dávala zákazníkům a nepřipadá v úvahu, abych ho dnes dala doktorům." Veľmi ľudský príbeh o dospievaní a starnutí, odohrávajúci sa v štvrti plnej prisťahovalcov, ktorí nie sú nijako idealizovaní (šľapky a pasáci), ale ktorí sa nezdráhajú pomôcť v núdzi (kučeraví a fúzatí arabskí siláci nosiaci madam Rózu na šieste poschodie) a pohľad na nich nevyvoláva pocit hrozby ako je tomu niekedy dnes. Herecky exceluje ústredná dvojka Simone Signoretová a Samy Ben-Youb (jediná rola v živote, občas mi pripomínal mladého Petra Kočiša), silné momenty boli návšteva otca po rokoch a pivničné finále. Za štyri dopisy do Nigérie. "To je asi poprvé, co Arab posílá Žida do Izraele..." (vďaka Willymu Kufaltovi za zaradenie do premietania) (09.08.2024)