Nájemník

Schizofrenie je pěkně otravná panovačná čubka, obzvlášť, když se nastěhujete do stísněného kutlochu, který předchozí nájemnice použila jako odrazový můstek pro placáka do asfaltu, a vaši sousedé jsou cháska nerudných, vyšinutých důchodců. Roman Polanski je dokonalá děvka pro všechno. Jako režisér zdatně nacucává každou cihlu a vrzavá dvířka znepokojivou atmosférou, po nocích kolegům na psacím stroji krátkozrace ťuká dialogy a nakonec sám rozhazuje před kamerou jeden nesmělý ksicht za druhým. Ale buďme upřímní, jeho herecký projev by potřeboval trochu osolit. A opepřit. A možná trochu pálivé papričky, tymiánu a náprstek whisky. Jakmile však v půli přepne na své transsexuální alter-ego Romanu, tak jde všechno ureptané hnidopišství stranou a divákovi nezbývá než seškrabávat spodní čelist z koberce, jelikož taková kreace si zasluhuje vlastní síň slávy na předměstí Bangkoku. (26.05.2013)

Paranoidní schizofrenie na způsob Polanského, který sám napsal scénář, režíroval a ještě k tomu ztvárnil hlavní roli pana Trelkovskyho. Film má pomalejší tempo a skvěle budovanou atmosféru, kterou umocňují podivné okolnosti dějící se v bytě ve kterém předešlá nájemnice žila a za zvláštních okolností vyskočila z okna. My tak po celou dobu pozorujeme Trelkovskyho postupnou přeměnu paradoxně na ji samotnou a to i doslova ve vizuální podobě, protože paranoia dovede hrdinu až k travestismu. Jak jsem nakousnul v první větě, je to film především o vnitřní schizofrení proměně a spojování si zdánlivě neslučitelných věcí do struktury, která má pro mentálně zdravého člověka děsivý "smysl". Je to taková sonda do mysli paranoika a Polanski mě tímhle snímkem mile překvapil. Ovšem pár věcí bych mu přeci jen vytknul. To, že se prakticky začně něco dít defacto až v půlce filmu, je v pořádku, protože bez první hodinky by vám zaručeně unikly souvislosti a finále by nemohlo gradovat. A taky pan Trelkovsky se jeví zezačátku jako seriózní, klidný a rozumný člověk, takže okolí na něj zezačátku nemůže mít markantní vliv. Co mi přišlo trochu náhlé, prakticky z okamžiku na okamžik, byla jeho přeměna, kdy jeho paranoia vyšla najevo od jediné věty. Také napětí mohlo být více naléhavé, které by vyvrcholení značně zdramatizovalo. Ale i tak se jedná o velmi poutavý příběh s obstojným výkonem mistra režiséra a krásnou Isabelle Adjani. (10.11.2013)

Deprese, hnus a paranoia tu panují ve všech koutech. Roman Polanski umí točit, tak že vám to zaleze pod kůži. Jeho největší síla je v tom, že dokáže navodit znepokojující atmosféru téměř z ničeho a je naprostý mistr gradace, která se stupňuje až do hororově groteskních rozměrů. Žádný jiný režisér neumí natočit důchodce stojícho na hajzlu celé hodiny a upřeně koukajícího na hieroglyfy, tak aby to bylo opravdu hrozivé a tajemné. (myšleno opravdu upřímně) A ta surrealistická "přehlídka" ve dvoře, když si důchodci kopou s hlavou a převlíkaj postiženou holku za kašpárka přičemž si všimnou, že je sleduje Polanski převlečenej za ženskou, tak se mu začínaj dobývat do bytu jak zombie, neměla chybu. Byla hrozivá a znepokojující, ale už jsem se prostě smál. (30.08.2009)

Solidní schíza, ale na rozdíl od oduševnělému Hnusu nebo přiznané žánrovosti Rosemary má děťátko trpí neukotveností a nepřístupností, s jakou se film (ne)dá číst. Z úvodního představení zrůdně familierního prostředí bydlení s nesnesitelnými sousedy, kteří svou vlastní nepříčetností dokáží i běžného člověka dohnat k nepříčetnosti, se do full on insanity překlopí příliš neuchopitelně. Místo sžití se s hlavní postavou vybízí svou až parodickou absurditou spíš k nepochopení a nepřátelství, příběh neumožňuje ani nadpřirozené náznaky vysvětlit pouhými ponory na dno duše hlavní postavy. Nepříjemné pocity dokáže Polanski ovšem vzbuzovat stejně silně jako ve svých lepších kusech. 7/10 (21.01.2024)

75%. První část, přibližně hodinová, balancuje na hraně mezi žádoucím seznamováním s postavami a souvislostmi a bojem proti absolutní, zdánlivě nikam nevedoucí nudě. Druhá polovina už je pak špičkovou interpretací příznaků schizofrenie okořeněná libovou atmosférou v podání toho, kdo paranoidní napětí po Lynchovi umí snad nejlépe - Romana Polanskiho. Ten udělal dobře, že do hlavní role obsadil sám sebe, protože jeho herectví i zjev, společně s ostatním geniálně složeným castingem, unikátním pojetím Polanskiho záběrování a gradací stupňovaného stihomamu, dělá z The Tenant až hororově laděnou podívanou, jejíž druhá polovina rozhodně patří k tomu lepšímu, čeho byl postklasický Hollywood svědkem; nikoli však k tomu nejlepšímu, vzhledem k první polovině, jejíž podcenění možná zkazilo velkou šanci na pořádný pětihvězdičkový biják. (10.01.2015)