Režie:
Roman PolańskiScénář:
Ronald HarwoodKamera:
Paweł EdelmanHudba:
Wojciech KilarHrají:
Adrien Brody, Emilia Fox, Michał Żebrowski, Ed Stoppard, Maureen Lipman, Frank Finlay, Jessica Kate Meyer, Wanja Mues, Richard Ridings, Anthony Milner (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Polsko je v srpnu 1939 bez jakéhokoliv varování napadeno německými vojsky. Život mladého, mimořádně talentovaného a úspěšného pianisty židovského původu Wladyslawa Szpilmana se tak změní k nepoznání. Jeho rodina je donucena po obsazení Varšavy Němci postupně přijímat tvrdé a ponižující restrikce zaměřené proti židovské komunitě. Nejprve rozprodávají majetek, který rodina dlouhá léta shromažďovala, včetně pianistova drahocenného klavíru. Pak se musí podřídit ponižujícím pravidlům a nosit pod hrozbou přísného trestu na rukou Davidovu hvězdu. Jsou přestěhováni do uzavřeného areálu obehnaného vysokými zdmi - na místo, které brzy vstoupí do dějin jako Varšavské ghetto, ve kterém živoří půl miliónů Židů. S postupujícím časem začínají transporty do koncentračních táborů, jimž se nevyhne ani Szpilmanova rodina. Wladyslaw se na poslední chvíli zachrání a s pomocí přátel se dostane za zeď, kde až do konce války přežívá v opuštěném bytě. (TV Nova)
(více)Videa (6)
Recenze (1 112)
Kdyby se Polanski tak téměř až autobiograficky nerozmachoval, mohl to být skvělý film. Jenže místo toho, aby se soustředil na velice silný příběh titulního jedince, vložil pan režisér do svého snímku vlastní emoce a vzpomínky, které nemají takovou sílu, ač potenciálu bylo hodně. Brody boduje přímo v astronomických číslech, ale i to je tentokrát málo. ()
Roman Polanski je jeden z mých oblíbených režisérů a všude uznávaný Pianista je jedním z jeho nejlepší děl. Skroo každý se nevyhne srovnávání s jinými válečnými dramaty, ale Polanski se nejlíp ze všech dokázal věnovat jedné postavě a ne válce v pozadí. Adrien Brody je dokonalým pianistou, kterého si zamilujete za každou cenu. Válka v tomhle filmu nevypadá ani tak hrozivě, jako její důsledky. Vše je poměrně komorní. Vidíme jednu uličku a děj na ní. Střelbu, rebélii, malý výbuch... Vše na malém prostoru a přesto velmi působivé. Pianista je minimalistická a citlivá studie jednoho člověka v jeho nejhorším životním období, v kterém nemůže nejen plnit své touhy, ale ani svobodně žít. Neoddělitelně k filmu patří jeho úchvatná hudba, která pro všechny milovníky piána je opravdovým skvostem stejně jako hlavní téma, které je nezaměnitelné. ()
Když o filmu řeknete: "Tak tohle bylo nevěřitelné dílo", je to pocta. Ovšem když vyřknete slova: "Myslím, že jsem lepší film neviděl." je to jiný. Pianista se řadí mezi ty jiné. Při sledování zapomenete na okolní svět. To že ve filmu hraje váš velký oblíbenec, Adrien Brody, je taky v tu chvíli nepodstatné. Sledujete krutosti holokaustu se zatajeným dechem doufajíc v to, že to tak hrozné přece být nemohlo. Mohlo. Polanski se nesnaží vytvářet emoce pomocí brutality (byť i té je ve filmu víc než hodně), ale dlouhé, táhlé záběry jsou ty, které vás rozbrečí. Neštve vás to, protože víte, že lidská duše zaznamená v průběhu života mnoho ran, které nedokáže překousnout a sledování Pianisty se řadí k těm zmiňovaným (alespoň u mě). Je to zvláštní, když divák souzní s postavou až do roztrhání těla. Otevírání konzervy, škrábání se přes ostnatý plot, všechno je pro vás stejně vysilující jako pro Wladyslawa. Dlouho jsem u filmu nezažil pocit, že jsem tam. S těma lidma. Že prchám. Že prchám za zvuků Chopinovo hudby... Pianista je u mě něco víc, než Schindlerův seznam. Pro mě je to nejlepší válečný film všech dob! ()
Jedno z nejlepších děl polskoamerického (evropského) režiséra ještě roste volbou silného tématu. Židovská etnocida zůstává zlým svědomím nejen těch, kteří ji provozovali - Němci a jejich přisluhovači - , ale i těch, kteří ji umožnili - mnichované a jim blízcí bázlivci, kteří tak dlouho hasili oheň olejem, až v něm málem uhořeli nejen oni, ale i ti, kterým soustavným vydíráním a vyhrožováním vnutili své nedomyšlené představy. Životní příběh všestranného předního polského umělce, strhující drama faktu, smršť likvidující nejen rodiny a ideály, ale celé národy, ponížení, které je nepředstavitelné pro ty, kdo ho nezakusili, to jsou jen některé momenty neobvyklého zorného úhlu, pod nímž jsou pojednávány mezní historické události světových dějin dvacátého století, jak se odehrály a byly zaznamenány bolavým srdcem doživotně poznamenaného jedince na úzkém pruhu středopolské půdy, jímž protéká matka polských řek Visla. To, co se filmu vytýká nejvíce - komornost jeho záběru, jakobynezúčastněnost pohledu na krvavé události nacistického zločinu - je naopak v tomto případě jeho předností. Základní, takto vyjádřený kompoziční princip, začíná svou aplikaci mikrosvětem varšavského rozhlasového studia v okamžiku, kdy začíná válka, vyvracející všechny a všechno z kořenů. Pokračuje druhým mikrosvětem - světem bohaté, kultivované polské rodiny židovského původu a jejím postupným propadem do vyvražďovacích koncentračních táborů s režimem tzv. zvláštního zacházení (Sonderbehandlung). Hrdinův osud-svět se postupně zužuje do jedné místnosti, do velmi občasných kontaktů s krajně omezeným počtem lidí, to vše v líčení, jež nic nezkresluje a do krajnosti téměř reportážní naopak vyhrocuje gradující děsivost zločinů samozvané Třetí říše. A z tohoto hořkého lusthausu (ráje) srdce před námi jako na stříbrném plátně defilují velké události obou varšavských povstání. (Celé dlouhé plochy filmu rámuje hudba především Chopinova. Vyjadřuje a vypovídá jinak nevyjadřitelné.) Protagonista Brody, skvěle zvládající svůj nesnadný part, na ně hledí jako někdo, kdo k nim nepatří. V zápětí se však opakovaně hroutí celá jeho polokonspiračně poslepovaná ilegální existence. Ze smrtelného nebezpečí, do nějž se opakovaně dostává, ho zachraňuje krajně nepravděpodobné: známí z židovské i "árijské" polské umělecké komunity a v posledním okamžiku naprosto nečekaně iluzí zbavený německý důstojník, dobře vědoucí, že válka je prohraná a že hitlerovský židovský mýtus, jeden z největších myšlenkových, ale i existenčních podvodů, nemůže nikdo soudný brát vážně. Úzký záběr hluboké konspirace, tolik sužující osamělou mysl, je unikátním, neopakovatelným kontrastním pohledem mikrosvěta doslova do střev jeho velikostního opaku. (Z okénka se škvírkou nemůžeme nikdy vidět celý svět tak, jak bychom si to sami přáli.) Disponujeme - pokud se nechceme nedobrovolně odevzdat klišé nejrůznějšího druhu - pouze a právě touto drsnou vzpomínkou. Přesto tu cosi "vyčnívá": hrůzně "krásné" masové scény odvozu do transportu, nesnáze městské války, strašlivý, až nezemský vzhled devastovaných varšavských ulic, zmenšující se potravinové příděly, úporné týdny a měsíce fyzického i psychického žití, přežívání a nejčastěji živoření na hraně smrti a života a zcela nakonec jen o vlásek zvládnutá ve válce tak častá hrozba "smrti nedopatřením" od vlastních lidí. Začátek filmu je i jeho koncem: pokračování koncertu a setkání ve stejných prostorách se stejnými lidmi s jednou výjimkou: s výjimkou těch, kdo nepřežili. Intimní pohled na hrůzu si nezadá pranic s tím velkým klasické kamery válečných velkofilmů. PIANISTA přibližuje válku způsobem, kterému nelze uniknout. Válku ne jako střelbu, ale především jako všestranné pustošení všeho a všech. V podobě a poloze, ke které se mimovolně přirovná každý z nás. Polské dílo s evropským rozhledem, zhruba tak můžeme charakterizovat nevšední zážitek, který nám nic nedaruje a netají. Neiluzívní realita. Skutečnost, před kterou nemůžeme, ale také nesmíme utíkat, pokud chceme zůstat lidmi. () (méně) (více)
Pianista začína nenápadne. Spolu s hlavnými postavami veríme, chceme veriť, že je to len hlúpy omyl. Že sa to skončí skôr, než sa to poriadne začne. No a potom Polański začne mrazivo, desivo a neohľaduplne priťahovať uzol. A zrazu, ani nevieme ako, nás má plne vo svojej moci. Vieme, že už sa mu z desivej pasce nevyvlečieme. Začína tiecť krv. Doslova. Pre Polańského bola adaptácia knihy osobnou záležitosťou, keďže ako poľský Žid zažil nemecké krvavé prenasledovanie v plnej dávke (v koncentračnom tábore okrem otca, ktorý záhadne prežil a domov sa vrátil s novou manželkou, stratil všetkých). Našťastie mal renomovaný režisér k dispozícii adekvátny (na svoje skromné európske pomery) rozpočet, takže sa mu podarilo vytvoriť kvalitnou výpravou, retro atmosférou a kostýmami presvedčivé, realistické stvárnenie doby natoľko presvedčivo, až je pozeranie Pianistu (vyznačujúceho sa nezabudnuteľnou scénou s dobrým dôstojníkom wehrmachtu Wilmom Hosenfeldom, ktorého i na malom priestore výborne zahral Thomas Kretschmann, mimochodom súčasťou knihy je i jeho denník) vysiľujúce... ale i táto časť histórie k nám patrí. Rozpočet 35, celosvetová tržba 120, čo by za to dali mainstreamoví hollywoodski vysokorozpočtoví režiséri. ()
Galerie (100)
Zajímavosti (61)
- Skladba, ktorú hrá Szpilman (Adrien Brody) v poľskom rádiu na začiatku filmu a taktiež na konci, je "Nokturno cis moll číslo 20" od Fryderyka Chopina. (Raccoon.city)
- Autobiografie, kterou Władysław Szpilman napsal už v roce 1945, vyšla pod názvem "Smrt města" a byla brzy stažena. Jednak tehdejším orgánům nevyhovoval pohled na německého důstojníka, který se zachoval jinak, než by se na "nelidské" Němce slušelo, jednak byla nevyhovující kritika kolaborantů jiných národností. Znovu vyšla až v roce 1998, nejprve v němčině pod názvem "Zázračné přežití" a posléze v angličtině pod názvem "Pianista". (Jirka_Šč)
- Scéna, v ktorej židia tancujú na križovatke, sa odohráva v roku 1940. Ale nemecký policajt (Joachim Paul Assböck) ma na hlave helmu typu M42, ktorá sa začala vyrábať až v roku 1942. (Jamiemaster)
Reklama