Asi to ukončím

Výborně natočený mindfuck, u kterého si nejsem jistý co jsem 135 minut sledoval. Nenudil jsem se ani chvilku, ale těch WTF momentů bylo hodně. Je to zvláštní, je to zajímavé, je to něco co jste asi nikdy neviděli, přesto je to parádně natočené (kamera, práce s detaily, atmosféra, dialogy o všem a ničem, střih) a má to skvělé herce Buckley - Plemons - Collette - Thewlis. Charlie Kaufman je jako režisér a scénárista výborný, ale nejsem jsem si jistý, pro koho tento film natočil. Jestli pro sebe, nebo pro někoho, kdo pochopí každou myšlenku. Já to sice nejsem, nicméně film jsem si svým způsobem užil. (25.09.2020)

Obdivuju, že to existuje a čeří divácký vody Netflixu, ale možná ještě víc než Kaufmanovu někdy už trochu moc silnou celospolečenskou neurózu si užívám subtilnost a tajuplnost předlohy. Výsledek je víceméně stejnej, jen vám to ty myšlenky tak nemlátí o hlavu, spíš nechá volně plynout. Herci super, kamera lahůdková, tady není o čem. (05.09.2020)

Je to zajímavé, to jo, ale fakt mi dalo zabrat, abych se dodíval do konce. Je hodně těžké tento film popsat. Je takový zvláštní a rozhodně originální. Řekl bych že Kaufmanův styl prostě není můj šálek kávy, i když první půlku jsem si celkem užil. Celá pasáž u rodičů byla dost dobrá. Ale potom už mě to trochu přestalo zajímat. Líbil se mi formát 4:3. Pro lidi, kteří mají rádi takový typ filmů je to ideální, já nemůžu hodnotit jinak než průměrně. 5/10. (04.12.2020)

Zábavné, úmorné, nesnesitelně sžíravé. Je neštěstí, že Kaufman nezvládá zafinancovávat svoje filmy, protože každý jeden z nich je maximálně vtahující. Dospělý film pro dospělé lidi, což není samozřejmé ani u filmů, co se tak profilují. Při sledování jsem si uvědomil, jak moc je škoda, že dnes nevznikají filmy, jaké dělával Buňuel - dnešní doba jako by si o ně říkala, ale vlastně dost chybí. Není to tak tíživě pohlcující jako Synekdocha, ale je to film, který mě každým okamžikem strhával dál do sebe. (05.09.2020)

Tuhá káva. Čo to vlastne bolo? Surreálna, snová, filozoficko-existencialistická hororová poetická esej, ktorá prostredníctvom podivného vzťahu zobrazuje márnosť ľudského snaženia, života a neodvrátiteľnosť plynutia času a príchodu smrti? Alebo je to o tom, že si myslíme, že žijeme vlastný život, hoci je to len akási vykonštruovaná umelá fantázia, prebratá z rôznych iných myšlienok, kníh a filmov? O tom, že si nahovárame, že každý z nás je originálny a jedinečný, ale v skutočnosti sme zameniteľní, neúprimní a nič vlastne neznamenáme? O tom, že šťastie dokážeme (možno) nájsť len vo svojej fantázii, ale tým nič na svojom osude nezmeníme? Že sa napokon musíme zmieriť s nevyhnuteľným? Že vlastne ani tú fantáziu nemáme pod kontrolou a rozpadá sa nám pod rukami? Že ľudský život je vlastne fraškou a tragédiou? Ešte si to nechám prejsť hlavou. O I'm Thinking of Ending Things by sa dalo veľmi, veľmi dlho diskutovať A to mám rád. Dostalo ma to. Pohltilo. Parádne mrazivá atmosféra a sebavedomá réžia autora s jasnou víziou. Jessie Buckley je fantastická (a ostatní tiež nezaostávali). (04.09.2020)