Hodina vlků

První půlka (snad na vteřinu přesně) je děsná. A tím nemyslím děsivá. Totálně nudná, absolutně prázdná a o ničem. Vrcholem této části snímku (a možná i v pozitivním smyslu) je ta dokonale promarněná minuta nad hodinkami. Minuta ničeho. Je nesnesitelná, o to ale docela vtipná a pro Bergmanovu tvorbu celkem charakteristická. V druhé půlce ale režisér (konečně!) taky rozjel hudební koncert a seriózní napětí. Nejde si nevšimnout, že v profilu Hodiny vlků je jako jeden z žánrů uveden "horor". Bylo by samozřejmě naivní čekat něco klasického, obludu nebo masového vraha, celou dobu jsem se ale opravdu BÁL toho, že žádné hororové prvky nepřijdou a bude to zase typické (a už po pravdě dost okoukané) komorní drama v chátrajícím baráku, kde maj všichni depku a mluví do kamery. Naštěstí se po výborném flashbacku (asi nejzáživnější části filmu) na útesu rozehraje slušný surrealismus a pár snad zvratů. Strach vám to nenažene, ale atmosféra ke konci povážlivě zhoustne. Avšak co se týče těch strach nahánějících scén, v těch zatím pro mě vede režisérův o deset let starší snímek Tvář, kterému možná pomohlo to, že jsem to od něj nečekal. (21.08.2007)

Téma šílenství naťuknuté zvnějšku a v širších souvislostech např. ve filmu Jako v zrcadle se tu mění v pád do temnoty lidské duše, žánrově prostou historku o jednom zešílení. Rámec vyprávění je postavený na nekomplikovaném "dle deníku malíře", druhým vypravěčem je pak malířova žena... a vzhledem k tomu, že jedním z ústředních motivů filmu je mentální i fyzické podobání se dlouholetých partnerů, ocitá se divák na lopatě nespolehlivých vypravěčů. A ti s ním vymetou skutečně hromsky. Co je skutečnost a co chorobný sen nelze dost dobře určit, protože není u koho hledat pevný horizont. Jeden drastický výlev stíhá druhý, zvuk skřípe a rve uši. Bergman pálí ze všech hlavní, největší kalibr je totálně zexpresivnělá vizualita a právě sžíravá audio stopa. Hodina vlků není ničím víc než bizarním pokus navodit v divákovi dojem ztráty vlastního horizontu vnímání. Kde je hranice reality a začíná noční můra? Hledat v tomto filmu nějaké hlubiny smyslu je zbytečné, je to velice nedějový a na vybroušené formě postavený existenciální horror, neustávající obrazové blití ztýrané mysli malíře a jeho ženy. Žádné umění pro umění, avšak už vůbec ne film pro blby. Spíš esteticky radikální záchvat obrazotvornosti a na Bergmana dost nesdílný a nic neřešící snímek. Ale sejmul mě jak smečka vlků v bílé pustině. (01.12.2008)

Proč by umělec nemohl stvořit dílo o tom, co ho děsí? Proč by nemohl obnažit své nejvnitřnější strachy a deprese? Některé zdejší komentáře mi připadají úplně mimo. To, co nechápu je automaticky blbost? Ať si Bergman nechá svoje démony pěkně v sobě a neobtěžuje s nimi diváky, říkáte, ale, proboha, co to je za přístup? Proto přece točil filmy, aby se svých démonů zbavil, nebo aby se s nimi aspoň podělil s diváky. A když se vám to nelíbí.. no, tak se na jeho filmy prostě nedívejte. Mně osobně se atmosféra opuštěného ostrova, který ovládá jakási zvláštní síla, líbila. Ty řeči o hodině vlků, hodině, kdy páchá nejvíc lidí sebevraždu, kdy se rodí nejvíc dětí a kdy se probouzí démoni, na mě zapůsobily. Díval jsem se na to asi ve tři ráno a po skončení jsem zůstal jenom tak sedět a koukal do prázdna. A bylo to zvláštní. Cítíte, že jste viděli něco výjimečného, ale máte pocit, že vám hodně uniklo. A tak si to pustíte znovu, a pak znovu.. Až nakonec zešílíte a zastřelíte se.. Ingmare, Ingmare, tys nám zas jednou dal.. (24.12.2008)

Maliar, trpiaci krízou, nespavosťou a depresiou vidí démonov, ktorí sa stávajú skutočnejšími ako život dvojice na neobývanom ostrove. Empatická manželka sa tak vcíti (a prostredníctvom denníku včíta) do mužových predstáv, až sama začne prežívať obdobné halucinácie. S citom pre vykreslenie duševných pochodov hrdinu, ktoré svojou nevyspytateľnosťou spôsobujú des i u diváka, vytvoril Bergman dielo najsilnejšie v nemých scénach - kde režisér necháva prehovárať iba obrazy. (17.12.2004)

Ešte kým začnem, rozoberať obsah tejto snímky, tak musím podotknúť, že ma celkom prekvapil fakt, že to nakrútil režisér Ingmar Bergman, od ktorého som videl iba plytkú drámu Leto s Monikou. Keby som to mohol prirovnať k nejakému literárnemu dielu alebo radšej autorovi, povedal by som, že to má výrazné črty Edgarda Alaina Poea. V podstate sa dej odohráva v pomerne romanticko gotickom, prostredí takmer opusteného ostrova, kde sa párik manželov symbolicky ukrýva pred psychickou poruchou muža a maliara v jednej osobe. Jeho myseľ vidí prízraky ktoré sa mu zobrazujú v snoch, takže aj so svojou ženou cez noc nikdy nespia. Popri týchto prebdených večerov muž často rozpráva neuveriteľné a snovým oparom zahrdúsené historky s ktorých ani samotná žena, ktorá ho už pozná dlhé roky, nedokáže určiť či ide o pravdu alebo klamstvo, či nebodaj pseudo-pamäť. Ono tieto všetky subjekty znejú nesmierne pútavo ale vo výsledku ide o veľmi pomalú, nemastnú-neslanú drámu, ktorá ma po väčšinu času nudila. Posledných 20 minút stojí za pozornosť. Tam sa tie snové surrealistické výplody fantázie miešajú z realitou a vzniká, aspoň na moment, pocit riadneho mindfucku. Ale koncept ako celok ma rozhodne nebavil Kvalitu tom vidím aj cítim ale nezaujalo ma to tak, ako som od toho očakával. (09.05.2015)