Červené střevíčky

Tento asi nejznámější a nejúspěšnější snímek renomované dvojice Michaela Powella a Emerica Pressburgera, tvořící slavnou produkční skupinu The Archers, již léta oslovuje svou krásou, filmařskou neotřelostí a v neposlední řadě myšlenkou, která je univerzálně platná i dodnes. O krásu se kromě tvůrčí režie a herců postaral zejména kameraman Jack Cardiff (Oscarový držitel za předešlý film Powella & Pressburgera, Černý narcis), jenž se jako jeden z prvních kameramanů v Británii nechal zasvětit do barevné technologie Technicolor. Studoval kvůli tomu impresionistické obrazy, aby barvu co nejlépe využil, což se mu ve střevíčkách nutno říci povedlo, kombinace Technicoloru a imprese působí v kombinaci s emocionálně vypjatým dějem na plátně působivě. Neotřelost snímku jde znát zejména ze způsobu, s jakým si režiséři hrají s hranicí mezi uměními, kdy sledujeme dlouhý záznam baletní opery Červených střevíčků, nejdříve jako bychom sledovali divadlo, ale kulisy se začnou po chvíli rozplývat do zajímavých obrazců (a obrazů – další umění), znázorňující představy ústřední baletky, a inscenování se pak blíží více filmu. Nejde o statické zobrazení divadla; s působivými prolínačkami a výtvarnými kompozicemi zapomínáme, že jsme na scéně uvnitř filmu a prožíváme i tento malý příběh baletky, jako by to byl jiný film, byť v tomto případě má dotyčná scéna svůj důležitý symbolický význam i v rámci celého narativu. Co se týče sdělení filmu, střevíčky znázorňují svár mezi uměleckou vášní, touhou být na vrcholu, jak Victorii ďábelsky pokouší Lermontov, a oddaností svému bližnímu, v tomto případě zamilovanému Mariovi, který je kvůli Victorii schopen odložit i premiéru své vlastní opery. Victoria by chtěla obojí, ale jak už to tak bývá, musí se rozhodnout pouze pro jedno. Byť může zápletka současnému divákovi připadat lehce sentimentální, tato myšlanka je bezpochyby aktuální i dnes. (Sentimentalitě se mj. Powell s Pressburgerem během své celé tvorby vyhýbali, na tehdejší dobu je film ještě poměrně střízlivý.) V dnešních měřítkách si to kromě uměleckých vášní může divák vztáhnout například na rozhodování se mezi orientací na kariéru či rodinu. (01.07.2012)

Krásná ukázka toho, jak může film dopomoci k objevování jiných druhů umění. Zatímco ještě před pár lety byste mě na balet nedostali ani párem volů, po Billy Elliotovi, Černé labuti a hlavně Červených střevíčkách bych nějaké to živé představení uvítal s otevřenou náručí. Novátorský snímek, který se odvážil průlomovým způsobem vytvořit paralelu mezi příběhem odehrávajícím se v soukromí a na tanečním parketě. Příběhem plným vášně, závisti, zrady a žárlivosti. Tak jako mnoho ostatních sice považuju za vrchol čtvrthodinové baletní vystoupení, při němž si hlavní hrdinka Vicky uvědomuje, že v jejím životě není místo pro lásku i tanec zároveň a že si bude muset zvolit pouze jedno z toho, ale i závěrečná desetiminutovka je neuvěřitelným způsobem vygradovaná. Povznášející zážitek. // Projekce v malém biografu ve třech lidech a s pivečkem v ruce byla kouzelná, ale výjimečně dojem příliš nevylepšila, protože tohle už jednoduše o moc lepší být nemůže. Titulky naleznete zde. (31.07.2011)

Áno, červené črievičky sú najlepším filmom dvojice PP. Keď to vezmeme tak nejak globálne a je to aj môj čisto subjektívny pocit. Spočiatku som mal pocit, že dej je len taká limonáda, ktorá musí pretiecť, aby sme sa konečne dostali k samotnému nádhernému baletnému číslu, ale nie je to tak, tieto dve zložky spolupracujú vo vzácnej zhode. Pokiaľ film nastoluje otázku, či umenie alebo láska, tak na ňu priamo neodpovedá, divák si musí odpovedať sám. Rovnako ako Vicky. Nejednoznačnosť vyznenia a posolstva v podstate z filmu robí aj okrem tanečných čísiel umenie. A to aj napriek tomu, že sa jedná o melodrámu. Má totiž čaro starého sveta umenia, kde akoby celý svet bol divadelné javisko. (07.12.2015)

Umění je kruté ke svým řemeslníkům, umění si žádá obětí. Proč tedy tolik lidí chce být umělci? Protože umění je schopnost přetvářet, a to umí jen příroda, Bůh a umělec. ___ Volba, před kterou je postavena hlavní hrdinka, je mnohem komplexnější než jen výběr mezi uměleckým a obyčejným životem. Baletka Vicky musí vyřešit v jediný okamžik nerovnici s vícero známými i neznámými proměnnými. Vybírá tak mezi sebevyjádřením a naplněním svých vloh a potřeb v tanci na jedné straně a v ženství na straně druhé, mezi rolí vedoucí tanečnice a úlohou dobré manželky, mezi společenským a osobním, mezi rozdáváním se lidem a věnováním se manželovi, mezi extází v baletu a jihnutím v lásce, mezi kolektivem a rodinou, mezi zničujícím maximem a spokojeným průměrem. A přitom tato volba vůbec nemusela být, kdyby ji před ni nepostavila dvě mužská ega, která sledovala pouze své vlastní zájmy. U emočně studeného impresária Lermontova to nepřekvapuje, ale u vlastního manžela je to jemně řečeno sobecké. ___ Jen při dívání se na nehollywoodský film dochází, jak hollywoodský je Hollywood. ___ Aronofského Černá labuť jednoznačně vychází z tohoto poválečného filmu, ale nemá šanci ho překonat. ___ Zdá se, že západní balet existuje jen díky ruskému baletu. (02.04.2013)

Nejen na svoji dobu velmi vizuálně vyspělé, scénaristicky dobře propracované, psychologicky rafinované, vynikající vykreslení postav. V restaurované verzi vyniknou velmi dobře promyšlené obrazové kompozice, skutečně podařená hudba. Herecky vskutku precizní koncert od "ďábla" ředitele baletní společnosti Lermontova(Anton Walbrook) a neméně vynikající baletka Vicky (Moira Shearer). Chápu, že publikum tehdy film nevydýchalo, musel to být pro ně skutečný šok, takhle pokročilý moderní fim, co se neztratí ani dnes. (24.01.2012)