Červené střevíčky

Červená knihovna se projednou obula do britských červených technicolorových střevíčků a to v nijak krátkém osudovém melodramatu (se čtyřicetiminutovým prologem!) z prostředí baletního souboru o dvou ryšavých a jednom „Mefistovi“ v neodolatelném podání Antona Walbrooka. Mezi tímto triem hoří věčný to západní spor osobní život a láska versus kariéra a ambice. Čistě papírově tedy film beznadějně předurčený k tomu, aby se (mi) ani trochu nelíbil. Ovšem papírové předpoklady ne vždy platí. Naštěstí. A tak stejně jako Real jednou za x sezón porazí proti všem předpokladům Barcu, tak i rudé baleríny navzdory výše uvedené čer(ve)né kaňce strhávají způsobem, jakým to umí pouze ty nejlepší snímky. (06.02.2013)

Na tuhle klasiku jsem narážela tak dlouho, až ji dali v mém oblíbeném kině. Film je úžasný od začátku do konce. Po celou stopáž jsem nezaznamenala hluché místo, u kterého bych se nudila. Tanec hlavní hrdinky je úchvátný, stejně jako atmosféra celého filmu, která je smutná a tragická, stejně jako jsou Andersenovy pohádky, ze kterých čerpal film námět. A když dospějete k finále, víte, že to nemohlo skončit jinak. Volit mezi láskou k člověku a láskou k sebevyjadřujícímu umění je nespravedlivé a nemožné. (21.02.2012)

Na to, že běžně u klasického baletu usínám po prvním dějství, se mi filmy o balerínách až podezřele moc líbí. Ono to bude asi tou hořkostí, kterou mu dodávají oběti práce tvrdé tak, že týden starý chleba je proti tomu péřový polštář. Neznám jiný film z padesátých let, který by měl přes dvě černobílé hodiny a neukolébal mě k barevným snům. (Litoměřice 2013, 2/14) (28.08.2013)

Nepreafektovaný, vizuálne brilantný, kompozične novátorský, rozuzlením odvážny a nadčasovo inšpiratívny SKVOST, pri ktorého sledovaní som ani na sekundu nemohol uveriť, že bol natočený v roku 48 ! Resp. áno, na 3min., pri záverečnom (patetickom) prejave B.Lermontova. Odpúšťam. A je mi jasné, Martin, Baz, Miloš, Alan P. a ďalší, od koho ste sa učili. ZÁŽITOK. (06.07.2010)

Kdyby točil melodramata Orson Welles, vypadaly by takhle - antimelodramaticky. Červené střevíčky jsou výhrůžně hučícím strojem, těžce uměleckým filmem - jsou stejně sofistikované jako Zpívání dešti, jen obrácené od sklonu vidět skutečnost z té lepší stránky. Jak říká Miroslav Petříček: „Umění není od toho, aby uklidňovalo, ale zneklidňovalo." Není divu, za filmem, před nímž hluboce smekl pomyslné sombrero Brian DePalma, Martin Scorsese nebo Francis Ford Coppola, stojí režisér Michael Powell, jehož nekompromisní, britskou kritikou hystericky odkopnutý Peeping Tom se ozývá i zde, a „maďarský čaroděj“ Emeric Pressburger posedlý magií, rozuměje tou zvláštní, těžko postihnutelnou a ještě hůře naplánovatelnou filmovou atmosférou, jak ji známe z Miami Vice a z The Heat Michaela Manna. ____ Červené střevíčky zajišťují divákům prožitky estetické, a ne emocionální povahy, utvářejí pocit krásna, místo aby dojímaly, realizují strategii porozumění umění, ale ne strategii slz, a tím převracejí veškeré znaky melodramatu a spějí k wellesovskému antimelodramatu. S tím souvisí odklon od melodramatické lásky (zbanalizovaná romantická láska) a příklon k lásce romantické (opravdová, vášnivá, cit Gustava či Werthera), respektive od ve filmu odsuzovaného manželství k hudbě a baletu, od melodramatu k romantismu – zatímco melodrama nabízí nové „náboženství lásky“ a tím má působit jako společensky integrující, nikoliv rozkladná láska (proto odmítá lásku šílenou, která však byla jádrem skutečné romantické lásky, zpochybňující společenský řád a rozbíjející jeho zákony), pak romantismus naproti tomu programově odděluje lásku od pojmů štěstí, životního úspěchu erotického uspokojení, které s ní jsou tradičně spojovány. Romantická láska představuje jeden z hlavních argumentů v polemice s dostupnějším melodramatem, které přichází „shora“, je vyprojektováno architekty, naplánováno manažery a sex-kouči. (25.07.2009)