Mank

Ze začátku jsem měl stejný problém, jako nedávno s Chicagským Tribunálem. A to, že jsem se neorientoval ve jménech. Jakmile pochopíte, kdo je kdo, a naladíte se na tehdejší společensko politickou situaci, tak si konečně můžete začít užívat film. Oldman je super, vlastně všichni jsou super a fakt mě to bavilo, jelikož jsem neměl ponětí, že Občana Kanea nenapsal Welles a že ta postava měla reálný předobraz. (05.12.2020)

Bože! Ani nevíš, jak moc mi chyběl režisérský styl Davida Finchera! Po zhlédnutí jeho nejnovějšího filmového přírůstku se jménem Mank mu tu šestiletou odmlku musím ale zkrátka odpustit. Všechno se to totiž okamžitě vrátilo, takže jsem si mohl opět užívat propracovaný příběh společně s postavami, chytré retrospektivní obrazy, které diváka společně s hlavní postavou dovedou krůček po krůčku k jeho "opus magnum", či třeba k dokonalosti vyladěnou dobovou atmosféru ve zlaté éře Holywoodu. Všechny tyto atributy jsou zastřešeny vtahující kamerou a chytlavým soundtrackem, což výsledný dojem z celého snímku ještě více umocňuje. Samostatnou kapitolou jsou zde pak herecké výkony. A i když všichni zúčastnění odvádí perfektní práci, tak i přesto zde markantně vyčnívá Gary Oldman jakožto Herman J. Mankiewicz, geniální scénárista, jehož nejznámějším dílem je scénář ke snímku "Citizen Kane". Oldman zde po celou dobu stopáže předvádí herecký koncert, nicméně i tak si dovolím tvrdit, že jeho vrcholný moment přichází v samotném finále snímku, kde jakožto opilý rétor vypráví snobům kolem stolu synopsi k filmu. Co tedy dodat na závěr? David Fincher se vrací na scénu ve velkém stylu snímkem, na němž si každý filmový nadšenec bude užívat nejen vizuální stránku, herce či scénář, ale také i tu kupu detailů a malých pomrknutí směrem na diváka. Mank je zkrátka výtečný kus vybroušené filmařiny, který by měl vidět každý fanoušek snímku z roku 1941 a k němuž se v budoucnu budu určitě velmi rád vracet. Výborná práce! (Netflix) „You cannot capture a man's entire life in two hours. All you can hope is to leave the impression of one.“ (06.12.2020)

Příliš digitální, příliš seriálové, příliš průměrné a příliš nudné. Za mě osobně možná nejslabší Fincherův film. Fincher na jedné straně vše zaobaluje do vyleštěného černobílého provedení a hraje si s dobovým mono zvukem, zároveň ale záběruje podle těch nejnudnějších moderních trendů a absolutně rezignuje na cokoliv koncepčního, co by alespoň trochu mohlo připomínat dobové filmové vyjádření (pár prolínaček to opravdu nezachrání). Předkamerový prostor je neskutečně plochý, nudný a postrádá jakoukoliv tvůrčí finesu. Zcela chybí vnitrozáběrová montáž. Proč vše toto absentuje a i přesto tam Fincher rve ten nechutný černobílý postřik? Pokud mě alespoň něco málo na Mankovi zaujalo, byla to určitá plastičnost charakteru hlavního hrdiny a to jeho určité latentní hrdinství. V tom vidím potenciál, který ale zůstal zdaleka nevyužitý a utopený v průměrnosti podání a absenci zručné filmařiny, kterou bych od někoho, jako je David Fincher, vždy očekával. Zklamání. 5/10 (07.12.2020)

Mank láká diváky především na to, že prostřednictvím titulní postavy scenáristy-alkoholika rozplétá klubko vlivů, jež ho vedly k napsání slavného Občana Kanea. Samotné psaní onoho scénáře však hraje v Mankovi až druhé nebo spíš třetí housle, přičemž k jeho natáčení vůbec nedojde, skvělý Tom Burke je v roli Orsona Wellese na plátně asi tři minuty celkem a historických faktů se Mank také příliš nedrží - třeba Wellesovu účast na tvorbě scénáře prezentuje v souladu s dávno vyvrácenými mýty. Ve skutečnosti se tudíž Mank věnuje obecně spíš fungování Hollywoodu ve 30. letech a během hospodářské krize a zhruba stejnou měrou pak vypovídá i o politické náladě téže doby a o aféře kolem voleb kalifornského guvernéra v roce 1934, což už pochopitelně tolik jako tahák na diváky nepůsobí. To ale není ten problém. Problém je, že nic z toho není zpracováno kdovíjak poutavě. Fincherově touze natočit film podle dlouho odkládaného scénáře jeho otce sice naprosto rozumím, leč bohužel jde o scénář plný nezajímavě napsaných a málo definovaných postav, které sice často pronášejí důvtipné a přesně mířené věty, ale co z toho, když si na plátně není ke komu vybudovat jakýkoli vztah. Druhá polovina navíc zásadně ztrácí tah a vyjma opilecké scény u maškarní večeře ani neobsahuje nic moc pozoruhodného. Třeba takový Ed Wood od Tima Burtona vznikal s podobným záměrem a dopadl mnohem lépe. K Občanu Kaneovi se Mank vztahuje i svou snahou o audiovizuální retro-formu, která je sice působivá, avšak nikoli důsledná (přeci jen se točilo na širokoúhlý digitál), komplikovanou vypravěčskou strukturou plnou flashbacků (mezi nimiž se místy dost zvláštně přeskakuje) a množstvím různých narážek (vizuální citace, zmínky např. o saních a o poupěti). Občana Kanea je proto rozhodně nutné vidět předem. Orientovat se v klíčových postavách tehdejší hollywoodské společnosti sice už tolik nutné naštěstí není, ale je to rozhodně výhoda. (13.12.2020)

David Fincher mi letos nadělil předčasný vánoční dárek v podobě stoprocentního cinefilního zážitku, díky němuž jsem se na dvě hodiny mohl zcela ocitnout v prostředí hollywoodské mašinérie a politické džungle na přelomu 30. a 40. let minulého století. Scénář Jacka Finchera se nese harmonicky jako báseň a vkládá postavám do úst tak živoucí promluvy, jaké jsem dlouho ve filmu neslyšel. Filmařina vysoustružená pro úzký okruh lidí, ale naprosto dechberoucí a natočená přímo od srdce! (27.12.2020)