Schůzka se smrtí (S11E04)

Malé šedé buňky svými hlásky Poirotovi i tentokrát zazpívaly píseň plnou starých křivd, které se nezapomínají a ran, které se nezahojí. Schůzka se smrtí je plnokrevný poirotovský příběh, zahalený tentokrát do orientálního hávu prostředí Sýrie a archeologických vykopávek (jak oblíbené prostředí Agathy Christie) v srdci její pouště. Děj je patřičně dramatický a protkaný legendami a romantickými příběhy o Janu Křtiteli, Pandořině skříňce a hlavně o v titulu zmíněné schůzce se smrtí - a Poirotovi tohle mystično a smysl pro drama kromobyčejně sluší. Závěr je v pravdě hamletovský, zlo je po zásluze potrestáno a Poirot sám po sobě jako vždy zanechá naději na lepší zítřky. Co víc si přát?_______ P.S: Omlouvám se za puntičkářství, ale Katík ve svém komentáři uvažuje nad barvou Poirotových vlasů a připadného vztahu autorky k jejich barvení. Poirot si podle Agathy Christie vlasy barvil už dlouhá léta. V Oponě - Poirotově posledním příběhu, to s dávkou lítosti a nostalgie komentuje Hastings, který svého přítele vidí po letech už těžce nemocného a vrásčitého ale se stejně černými vlasy a knírkem - a stejně jiskřivýma očima. Takže žádné provinění vůči originálu...:) (29.01.2009)

Ve srovnání s psychologicky uvěřitelnou knižní předlohou jsem byla zvědavá, jak si film poradil s rodinou Boyntových. Inu, nevalně. Nabobtnal počet aktérů, počet podružných motivů (obchod s děvčaty? proč?), na druhou stranu některé postavy zmizely. Z téměř psychologické studie se stal horror (postrádala jsem určité odlehčení v knižní slečně Pierceové) a jednoduchý způsob vraždy z knižní předlohy se zkomplikoval bezmála jako v Orient Expresu. Změnila se lokace i pohnutky postav. Poirotovo odhalení pachatele bylo jako vystřižené z Cimrmana. Že si Poirot barví vlasy se řešilo i v jiném příběhu; mně spíš překvapila tuhá náprsenka, kterou jsem v jiných dílech nezaznamenala. Taky pochybuju, že by se dámy na konci třicátých let na svých cestách tak výrazně líčily. Jakžtakž slušný dojem zachraňovali jen herci. (16.05.2019)

Jsou zde velké rozpory oproti knižní předloze: způsob provedení vraždy, pohnutky, postavy, místo činu (v knize to je skalní město Petra). To vše se ale dá odpustit, protože filmařům se podařilo vykouzlit atmosféru starého světa a i zdůvodnit název detektivky. Kdy, kde a kdo potká svou smrt, je jasné, jako obvykle je obětí protivná panovačná osoba bez špetky citu. Takže zbývá jen rozluštit, kdo je vrah, a s tím si Poirot poradí, i když si jako obvykle vezme na paškál všechny zúčastněné a pohrabe se v jejich nitru. Ohromně se mi zde líbila Christina Cole v roli doktorky Kingové, která „ví, co chce“. (24.06.2013)

Není nad to, když se na Vánoce přesunete kamsi do Sýrie, kde Hercule šetří několikero vražd, včetně vraždy kozy! Vítr víří písek, jež je unášen na hruď ježibaby, vyhřívajíc se na horkém syrském slunci. Jenže ouha, proč tam tam babka jedovatá leží celé odpoledne a ani nemekne? Ona se totiž smaží přátelé! Díra v krku a kozí krev na hrudi - co víc si přát od odkrývání hrobky Jana Křtitele?! 90% (31.12.2014)

Někdy je těžké vybrat nějaké originální prostředí, zvláště když Schůzka se smrtí je už 61. zfilmovanou akcí s Davidem Suchetem v roli "malého, vlezlého Belgičana". Takže tato epizoda nemusí evokovat jen Vraždu v Mezopotámii, ale také třeba Záhadu egyptské hrobky nebo i do jisté míry Smrt na Nilu. Osobně jsem byl zvědavý, jak si režisér Pearce (točil už Smrt staré posluhovačky) poradí se změnou prostředí, a je pravda, je tu na mě dýchla inspirace některými dalšími vykopávkovými filmy. Každopádně bych ale řekl, že v záplavě některých jiných nekonečných "skvostů" jde stále o značný nadstandard a Suchet je pořád výborný - a pokud si začal barvit vlasy, rozhodně mi to vadí méně, než některé daleko mladší, ale o to více překarosované dámy. (02.02.2009)