Obyčejní lidé

Slavný oscarový film o krizi americké středostavovské rodiny, neschopnosti komunikace a o bolestném tajemství, které se odhalí po terapii jednoho z rodinných příslušníků s jeho psychiatrem. Bohužel v tomhle případě jsem musel konstatovat, že v mých očích zase padla jedna z filmových legend, protože Obyčejné lidi přebíjí z jedné stránky Americká krása, z druhé stránky kterýkoli z dílů V odborné péči. Je to zdlouhavé a tím pro mě i nudné. Dokoukal jsem jen z povinnosti. Celkový dojem: 40 %. (25.02.2012)

Filmů o smrti dítěte už bylo natočeno hodně, ale Redfordův neobyčejný režijní debut patří asi mezi ty nejlepší. Mrazivé psychologické drama o tom, jaký rozklad v rodinných vztazích taková ztráta způsobí. Kromě výborně napsaných dialogů mu v tom hlavně pomáhají herecké výkony - zvláště Mary Tyler Moore v roli manipulativní, chladné a egoistické matky si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Je to drásavé, je to smutné, ale na konci to na mě přece jenom dýchlo závanem naděje. (09.11.2011)

85%. Excelentní konstrukce rozkladu rodinných, společenských i individuálních vztahů po emocionálně silně traumatické události, která se vyprávěním nesnaží být ničím víc, než obyčejnou povídkou o obyčejných lidech, avšak v jádru působivého scénáře skrývá silný psychologický rozbor tabuizovaných vzorců, o kterých se nikdy nemluví, natož aby se prožívaly; a ono to funguje. Empatie čiší ze všech stran, ze všech scén i postav, perfektní výkony zde podávají herci v čele se skvělým Donaldem Sutherlandem, kterého jsem potud z nepochopitelných důvodů spíše přehlížel; myslím, že po Ordinary People měřítka upravím. Kontextové vnímání rozmanitých vzorců chování tří hlavních postav, jejich motivace a proměny vzájemných pocitů, zavánějící zdánlivým pocitem nutnosti držet se stereotypních paradigmat, do sebe zapadají, jako by jejich vývoj psal sám život; zoufalství navazující na minulé události a gradace iluzorního pocitu viny na vás jako diváka dopadá jako rosa na trávník; překvapivost některých momentů, stejně jako reakce postav na ně berou dech. Aby také ne, Alvin Sargent své nesporné scenáristické kvality prokázal už sedm let zpátky v Paper Moon a zde, ve vrcholné formě, předal "zelenáči" Robertu Redfordovi žezlo, které se zdálo býti obrovským soustem, leč ten jej zvládl s talentem sobě vlastním a vznikl z toho pro mě osobně zatím jeden z nejlepších režisérských debutů vůbec a zásadní snímek s překvapivě osvobozujícím závěrem, jehož psychologické dopady by měly být otevřeny všem. Špičková záležitost. (31.12.2014)

Už poněkud starší film, ale scénáristicky velmi povedený. Škoda jen, že ten příběhový potenciál není víc využitý. Vše se tak točí kolem jednoho kluka, který má v hlavě zmatek ohledně smrti svého bráchy a vztahu se svou matkou. O něco zajímavější mi však přišel vztah tatínka s maminkou. Mohlo se to lépe prolínat, aby dostaly prostor obě linie. Film je to nepochybně dobrý, navíc s netypickým koncem, ale mohl být ještě o třídu lepší. To mi nikdo nevymluví. 75% (25.12.2013)

Na začátku se zdá, jako kdyby už byl každý s událostmi minulými srovnán, jen ten Conrad je tak trošku na hlavu. Nicméně v průběhu filmu zjišťujeme, že není vše tak, jak na první pohled vypadá. . . Výborná psychologická sonda, navíc ozdobená opravdu skvělými hereckými výkony. Škoda pomalejšího rozjezdu. (19.03.2011)