Requiem pro panenku

Filip Renč je ten typ režiséra, který když natočí deset filmů, tak osm z nich bude balancovat na hranici průměrnosti až podprůměrnosti a ty zbylé dva budou špičkové. "Requiem pro panenku" do těch dvou bezesporu patří a já se ho nebojím nazvat jedním z nejsugestivnějších snímků, které byly v ČR natočeny po roce 1990. (18.10.2009)

Příběh, který ze mě vysál na chvíli energii. Herecké výkony, které mě přesvědčily, že Renč dokáže herce navigovat tak, aby byli přesvědčiví (s výjimkou sebe sama). Občas si pustím soundtrack. Už jen hudba Ondřeje Soukupa, texty Gábiny Osvaldové, zpěv Lucie Bílé i ilustrační fotka Mariky (Aňa Geislerová) od Jana Saudka mají obrovskou výpovědní hodnotu, film pak i díky herecky přesvědčivým Báře Hrzánové (Johanka) nebo Soně Valentové (Volfová) jednoduše strhující. (18.02.2009)

Zřejmě jsem doposud neviděl film, kde by bylo vícekrát a větším písmem zmíněno, že se jedná o film podle skutečné události. Zde to opravdu na diváka dosti vtíravě křičelo, aby nedostal šanci si toho nevšimnout. Je to docela paradox vzhledem k faktu, že je plný internet informací o tom, co všechno bylo ve skutečnosti jinak. Nejzásadnější odchylkou bylo asi to, že hlavní hrdinkou skutečného příběhu nebyla rozkošná a relativně spořádaná zrzka, nýbrž těžce zvladatelná cigánka. Například úvodní znásilnění vlastním otcem je velmi nezvyklé v bílých rodinách, kdežto naopak v cigánských osadách je smilnění mezi rodinnými příslušníky prakticky běžné a ani se nepovažuje za nic zakázaného. To ovšem jen tak na okraj. Tahle Renčova verze příběhu nebyla zlá a na 15letou Aňu byl hezký pohled, což bylo do určité míry způsobeno tím, že byla obklopena výhradně nehezkými retardy. Co mě docela zarazilo a považuji za krajně nezvyklé je to, že Aňa se začala chlubit svým nahým tělem hned na počátku své herecké kariéry. V tomto filmu jí bylo teprve 15 a ukázala divákům úplně vše, což je samo o sobě dostatečně pádným důvodem a lákadlem, proč by se měl každý divák na film podívat. Její pevné jediničky považuji dle svého odborného oka za lepší, než je její současná výbava, i když stále vypadá k světu a mrd v oku si dochovala dodnes. Vykreslené poměry v ústavu na mě působily hodně jednostranně - na jedné straně tyranky ošetřovatelky a na straně druhé pacientky - oběti. Pravda určitě nebyla takhle černobílá. Každopádně extrémně nepříjemný film, kterému dominuje neuvěřitelně tísnivá atmosféra, bezmocnost hlavní hrdinky a velmi deprimující Soukopova hudba. Škoda, že Renč později sklouzl k takovým filmovým hovnům. 3 kousky. (05.12.2019)

Příběh dívky (Geislerová), která je vinou komunistické byrokracie a nezájmu a jedince uvězněna v zařízení pro psychicky narušené chovance. Requiem pro panenku je jeden z nejlepších porevolučních českých filmů. Je to trochu horor, trochu dokument a trochu thriller. To vše natočeno s dech beroucí rutinou, která překvapí i po letech. Ke konci je v něm sice příliš zpomalených záběrů, což dost brzdí dynamické finále, ale nijak to neubírá celkovému vyznění. Je škoda, že už Renč natáčí jen průměrné slátaniny pro peníze, a ne nic co má hlavu a patu. Jako by se už nesnažil nic sdělit. A přitom pro to očividně má ty nejlepší předpoklady. (16.03.2006)

Česká verze Přeletu nad kukaččím hnízdem. Dřív se mi film zdál příliš patetický a samotný Renč, který se skrovně obsadil do role seladona, hrdiny a lamače dívčích srdcí, mi dosti vadil. Možná nenašel nikoho, kdo by mu v tom hrál. Když si ale odmyslím tyto drobnosti, je nestárnoucí psycho thriller jedním z nejlepších kusů české moderní éry. Skvělé herecké výkony Hrzánové, Holubové a Geislerové ho vyzdvihly do výšin. Krutost a bezmoc. Tak lze dvěma slovy popsat celý děj a není to podívaná pro každého. Praktiky jako v koncentračním táboře zapůsobí silně. Ačkoliv je film spíše výplodem autorovy fantasie, je do jisté míry inspirován skutečným příběhem a to je rozhodně k zamyšlení. Nezapomenutelný zážitek. 90% (22.08.2016)