Sbal prachy a vypadni

Podobnost tohoto filmu spolu s novějším Podfu(c)kem se nezapře a díky stejné režii se asi ani nevyhne srovnání. Když tedy dojde na nože, novější "verze" vyhrává díky větší detailnosti a svižnosti. Sbal prachy a vypadni se ale i tak může chlubit naprosto skvělým scénářem nebo výbornými postavami s charismatickými přízvuky či hláškami. Nejvíce však potěší samotný závěr, který po skvělé a vtipné jízdě dozajista odrovná každého diváka. [85%] (05.11.2015)

Nenechám se opít režijní stylizací, kterou Ritchie používá ve svých flmech. Netvrdím že by byla špatná, jen není tak nadprůměrná jak se o ní tvrdí a scénář je také slaboučký. Žádným filmem mě ještě Ritchie nepřesvědčil a neurval si ode mě čtvrtou hvězdu. Jeho Snatch je na podobné úrovni jako Lock, Stock and Two Smoking Barrels takže také za tři. (22.03.2009)

Anglický režisér a scénarista Guy Ritchie (Gay v piči) ma nikdy nedokázal svojou filmovou tvorbou zaujať. Snímok "Zbaľ prachy a vypadni!" je vlastne jeho jediný titul, ktorý som dokázal pred rokmi dopozerať až do konca. Teraz som sa ku nemu znova vrátil, že si ho opäť kuknem. No druhý krát som to až do konca veru nezvládol. Nechcem tvrdiť, že je to špatný film. Má svoje kvality a iste si našiel mnoho nadšených divákov. Mne však Ritchieho coolový britský gangsterský štýl moc nepasuje. Takže som to po pár minútach zbalil a vypadol radšej von na pivo. *** (05.07.2017)

Nebudem tvrdiť, že "niečo" na tomto šialene premyslenom cool filmíku rokmi nezostarlo. Pre koniec deväťdesiatok a pre vtedajších stredoškolákov a dvadsiatnikov vrátane mňa maximálna lahôdka. Stále to ale aj dnes parádne šlape, hlášky občas parádne prekvapia a občas, sem tam, aj vyšumia. Nebudem tvrdiť, že sa mi iný Ritchieho film páčil viac, bola by to lož. Dokonca u mňa predstihol aj omnoho viac prehypovaný Pulp fiction. 90%. (17.07.2016)

Existuje cirka deset způsobů, kterak převést účinně na plátno dialog dvou lidí. Osvědčenou a dnes malinko opotřebovanou formuli (i) záběr / protizáběr lze šikovně obohatit (ii) o prostřihy na postavy z profilu (Kawasakiho růže), popř. se nabízí (iii) oživit fádní konverzační scénu rotací kamery v rozmezí šedesáti stupňů mezi tvářemi obou hovořících (Vicky Cristina Barcelona), přičemž ona rafinovanost spočívá v tom, že se tím vyhneme střihu. Kromě toho můžeme (iv) kamerou kroužiti kolem do hovoru zabraných hrdinů (TDK), což patrně shledáme za progresivnější postup než (v) rozestavět postavy u stolu a zabírat jen z jedné strany. Zmiňovaný pátý postup vyobcovává diváka mimo dění a navrací kinematografii k malířství, k jedné dominantní perspektivě, zatímco čtvrtý postup je symetričtější, vzdušnější, filmu vlastnější a více pozornější k divákovi, protože jej umísťuje všude po scéně. Co tu máme dále? Andreje Tarkovského, který kladl (vi) postavy při rozhovorech do jednoho záběru, obličeji nasměrovanými od sebe, jak to známe z Andreje Rubleva a Stalkera, zalaškoval si s tím i Spielberg při objetí Cruise a S. Morton v Minority Report. Připomeňme, že tím Tarkovskij nemínil trapně podtrhávat komunikační bariéry; šlo mu o osobité výrazové prostředky, které mu byly nástrojem poznání reality a osvojením světa, protože pouze tehdy, má-li režisér svůj vlastní pohled na věci, stává se z něj filosof a umělec a z filmu umělecké dílo. Za další možno při dialogu (vii) natěsnat celičký herecký ansámbl k sobě do jednoho záběru, (viii) užít splitscreenu (a vtipně zrušit polyekranovou iluzi tím, že se vzdálené postavy při meziměstském telefonním hovoru vzdor dělící čáře začnou mlátit po hlavě jako v Haunted World of El Superbeasto), anebo (ix) provést syntézu výše uvedeného ve filmech řízených pravidly intermediality, která je založena na vzájemných kolizích, průnicích a transformacích mediálních forem (nikoliv na jejich bezproblémovém soužití, jako je tomu v případě multimediality). Ritchie rozšířil už tak bohatou abecedu dialogu pastišem sovětské filmové avantgardy o další zbrusu novou fintu: (x) při dialogu se drží formule záběr / protizáběr, ale jednu postavu bere často v detailu zblízka a druhou zdálky, parafrázujíc tím heroizující podhled a k němu opoziční nadhled, poněvadž postava blíže se zdá být autoritativnější, naproti tomu postava v dálce subtilnější a co nevidět bez života. (11.09.2010)