Ženy na pokraji nervového zhroucení

S Almodovarem to mám jak na houpačce. Některé jeho filmy se mi neskutečně líbí, jiné naopak neskutečně nelíbí (to především ty z počátku kariéry a pak ty nejnovější). Tohle bylo nominované na Oscara v kategorii zahraniční film, ale mě to moc neoslovilo. Možná i tím, že nejsem žena, ale zkrátka mě to neoslovilo. (26.02.2019)

OK, Almodóvarovy filmy jsou šílené. Ty dějové zvraty, postavy a vůbec zápletky jeho filmů jsou tak absurdní, že se mi až nechce věřit, že mě ještě něčím může Pedro překvapit. A přeci se stalo. Rozhodně jsem neočekával, že u nějakého jeho filmu budu TAKHLE řvát smíchy :) "Co je v tom gazpachu?" "Rajčata, okurka, paprika, cibule..." (18.12.2008)

Almodóvar v rytmu komedie,která je místy až ztřeštěná a celé je to opět zvláštní propletenec vztahů a ujetých situací.Je to skvěle napsané,zuřivě režírované a místy opravdu velmi zábavné.Film se sice pomalu rozjíždí,ale po chvíli začne režisér sypat jeden nápad za druhým a vypadá to,že nehodlá přestat.Propletené příběhy několika žen evokují typickou Almodóvaru rannou trvorbu,pro kterou je potřeba mít načasování a chuť sdílet podivné s podivným,zajímavě a vtipně vyprávěné.Trochu mě vadila přílišná divadelnost a místy "podivná"hudba,na druhou stranu skvělé herecké výkony snímala opravdu výborná kamera.Nezhroutil jsem se a dávám 75%. (12.09.2011)

Hoci Pedro Almodóvar mal na konte už sedem filmov, až táto anarchistická fraška – v španielskom origináli nazvaná Mujeres al borde de un ataque de nervios – prelomila bariéry a stala sa tak najziskovejším zahraničným filmom v Severnej Amerike v roku 1989 a najúspešnejším filmom všetkých čias v Španielsku. V komických udalostiach, rozohratých v štýle skutočnej bláznivej komédie, sa ukrýva feministický odkaz: ženy privádza do zúfalstva infantilný egoizmus mužov, s ktorými majú dočinenia. Mňa osobne na tomto filme nadchol Almodóvarov výstredný zmysel pre humor a elegantný vizuálny štýl, značne ovplyvnený Hollywoodom 50. rokov. 65% (13.06.2010)

Po über-Hřebejkovi/anti-Almodóvarovi [Anders Thomas Jensen] se mi zachtělo uchýlit se v rámci rekonvalescence do světa žen. Jméno filmu pro mě představuje ikonickou záležitost – všeříkající slovní spojení mi utkvělo v paměti již v dobách, kdy jsem do kina chodil výhradně na filmy typu „Den zúčtování“ a mohlo by se stát názvem skoro každé emise věhlasného španělského ženo-zpytce. Překonal jsem pocit, že vídám ASI cosi takového den-co-den v práci a film si konečně dopřál. K mému překvapení se nejedná zdaleka o takovou řáchandu, jak šíří pověst [u mnohých scén ze „Špatné výchovy“ a „Kůže...“ jsem se zasmál víc, ale nejsem ženská, že jo, takže co já vím, možná mi unikly nějaké vtípky v barevném sladění hadříků]. Některé prvky Almodóvar opakuje už zřejmě celá desetiletí – tématizování filmu prostřednictvím příběhu [zde skvělé scény z dabingu, hlavní hrdinka coby herečka atd.], obsazování věru nevzhledných mužatek [zde hlavně monstrózní a po všech stránkách mansonovská Rossy de Palma]. Nepočítáme-li šílený účes Antonia Banderase, filmy z téhle dílny vypadají bez ohledu na posun v technologiích a trendech už víc než dvacet let stále stejně [skvěle]. Na rozdíl od jiných mne ale tento nezasáhl tak, jako jiné – možná kvůli stejnosti resp. mé neschopnosti uchopit jeho deklarovanou jedinečnou komediální kvalitu, mně prakticky neviditelnou [vzpomněl jsem si na dva podobné případy – Bergmanovy legrácky a Cimrmanovu povzbudivou písničku „Polární noc, má zvláštní moc...“], možná kvůli tomu, že se z tele-novely protentokrát vytratilo drama. (12.11.2012)