Casting na lásku

Poslední dva roky jsem toužil vidět film (jakýkoli) Evy Toulové na velkém plátně. Letos se mi to konečně podařilo. Bylo to samozřejmě výživný, jak to tahle holčina umí. V kině se mnou bylo ještě asi 5 lidí a všichni se smáli. Čemu, to je otázkou. Casting na lásku disponuje mnohokrát ohraným vyprávěcím schématem romantických komedií, které se v poslední době točí. Neúspěšná herečka Stela má otřesného manžela (to je život!), se kterým se právě rozvádí, a chce si najít jiného partnera. Divák sice za celou dobu nevidí nic, co by s rozvodovým řízením souviselo a manžel se asi půl hodiny před koncem filmu úplně vytratí, ale to je vedlejší, protože filmy Evy Toulové se klasicky vymykají zákonům logiky a lidskému chápání. Stela (Tereza Němcová-Petrášková, kterou neznáte) se rozhodne vzepřít manželovi tím, co podle ní umí nejlépe, a to svádět chlapy. A tak do toho jde naplno. Toulová jako klasicky vůbec neví, co chce divákovi sdělit (a možná ani nic sdělit nechce, což by nakonec byla ta nejšťastnější varianta). Stelu nechává bloudit mezi castingy a jejími dávnými ctiteli, kterého si jednoho po druhém zkouší. Divákovi je představeno několik otřesných archetypů mužů: v prvé řadě Martin Sitta jako manžel, co pije pivo a chodí do "tý opravdový práce", která nikdy není vyobrazena. Igor Bareš jako milý pán po padesátce, který by byl sice věrný, ale je starej a nudnej, takže ho Stela nechce. Vojtěch Babišta jako dvacetiletý zajíček, který má v podstatě dvojroli – teenager pařící hry a chodící product-placement firmy Bandi. Lukáš Langmajer hraje sportovního debila a konečně Václav Vydra umělce, který jde za každou, do které to může strčit. Do toho mezi hlavní postavy patří nadměrně obézní číšník (Jan Řezníček), se kterým se Stela náhodně potkává. Co se však týče výstavby filmu, přes všechny scenáristické klišé, které Toulová s vervou umisťuje, se jí zde nedá zapřít smysl pro sjednocení rovin castingy/lov na muže. Casting má pak v podstatě dvojí význam – na jednu stranu sledujeme průběh castingů, na straně druhé se tím stávají i výběry partnerů. To je to jediné, co je ve filmu alespoň trochu promyšlené (mimo pár obrazových kompozic) a má smysl s tím pracovat dál. Casting na lásku je podivný film. Některé záběry vypadají profesionálně, jiné by se naopak mohly zařadit do nějakého formátu na televizi Barrandov (kde Toulová natočila společně s legendou české žumpy Magnuskem desetidílný seriál Čechovi). Nekonzistentní vizuál podtrhuje několik podobně znějících a stále se opakujících skladeb Davida Solaře, ve kterých se zpívá o světě, který na tebe čeká, a tak podobně. Přes to všechno je ale Casting na lásku Toulové nejdospělejší film. Geneze této skvělé multižánrové umělkyně (píše, točí, hraje, maluje, snad i fotí) je sama o sobě skvělá – věřte tomu nebo ne, každopádně Eva Toulová vystudovala katedru režie na FAMU, a to filmem Dvojhra (2012), který já osobně považuji za to nejhorší ze studentské tvorby této školy. Toulová si už od studií drží své téma, se kterým (seč neoriginálně a neohrabaně) pracuje dodnes – zaměřuje se na současné ženské příběhy. Po příšerných studentských filmech představila před šesti lety celovečerák Šťastná (2014), na který přišlo pár tisíc lidí. Jediný film, kde se vyhnula ženskému příběhu, Jak se moří revizoři (2018), hrálo nějakých 15 kin po republice. Casting na lásku distribuuje Bontonfilm. Toulová dospěla i v tomto ohledu. Casting na lásku je sice její nejlepší film, zároveň se Toulová stále pohybuje na dně české kinematografie současnosti. Takže až budete mít v křížovce "česká režisérka Eva ..." (a to se mi fakt stalo!) – víte, koho doplnit. (13.08.2020) (méně) (více)