Sedmero krkavců

Bol som zvedavý len na Máriu Podhradskú v roli inej ako u detí megaúspešné Spievankovo. Ako Bohdanka je tu krásna, mladá a stelesnená nevinnosť. Ale dostal som nakoniec viac. Temnú atmosférickú rozprávku, kde je viac zla ako dobra a ako bonus domina Chýlková, ktorá sa o brata stará trochu viac ako treba. Keby dej nebol v mnohých chvíľach prispatý, bolo by to o hviezdu viac, lebo záver je skvelý. –––– Zabili jste chléb. Proklínám vás! Skrkavčete! –––– Paní není služka. A pracuje ráda, to ji dělá krásnější. (17.12.2017)

Naprostý protiklad tupě rozjuchaným výplodům, co nám jsou dnes předkládány za pohádky. V tomto Rážově pojetí jde o temný drsný příběh s téměř hororovými scénami, stavy na hranici šílenství a přitom s velkou dávkou poetiky mimo jiné díky jako obvykle úchvatné Hapkově hudbě. Zlo je tu opravdu zlé a nikoli neschopné, ale naopak téměř všemocné a v boji s ním, jako i se strašnou kletbou svých bratrů, nestačí hrdince jen líbezný úsměv, naopak musí jít ve svém odhodlání až na krev. (19.06.2015)

Docela se divím zdejšímu špatnému hodnocení. Ano pohádka je to na Štědrý večer dosti nevhodná, ale má skvělou atmosféru a velice silné vykreslení zlých postav, až se člověk klepe o to, jestli dokážou ti "dobří" (skutečně hrají tak slabě nebo mají jen míň prostoru?) tentokráte zvítězit. Nejsou přece jen idylické pohádky nebo pohádky s pištícími čertíky a la Troška, tahle se spíš snaží jít v linii Juraje Herze nebo Jasněnky, které tu rozhodně svoje diváky a obdivovatele našly. (22.06.2009)

Hystericky kvazimorálně vydírající matka vytvářející nesnesitelně přepjaté prostředí tyranie jakéhosi nereflektovaného Zákona, jemuž nikdo nemůže dostát, samozřejmě nemůže ze svých synů neudělat černé krkavé ptáky. (Její geny poznáváme bezpečně ještě v dceřiných teatrálních externalizacích vlastního selhání „zradila/zradil jsi mě“.) Princova citově totálně závislá sestra má evidentně dost prorostlé neřešené trauma, které si léčí tím, že vlastní závislost přetváří v závislost bratrovu. Postavy matky a princovy sestry však nejsou jen ukázkovými modely určitých typů patologických osobností, nýbrž mají i cosi podstatně společného: naprostou neschopnost jakékoli reflexe - jejich „všichni myslí jen na sebe“, byť motivováno pokaždé jinak, je ve výsledku týž nádor. Dojem z této modelové psychopatologie, velmi důrazně a v Miladině případu obzvlášť detailně provedené, je tak silný, že dává zapomenout na ostatní zoufalost nicotného filmu, budícího dojem dokonalého zmarnění silného námětu (kterýžto dojem je podporován doprovodnou hudbou, u níž neumím rozhodnout, zda je tak blbá už skladebně (Hapka?!) nebo až svým mdlým flašinetovým provedením). Jakkoli linie ústředních prvků (situace sedmi bratrů a jejich „němé“ sestřičky) je dostatečně nosná sama o sobě, jakož i to, že tvoří spojnici mezi matkou a princem v zajetí sestry. Asi u každé lidové pohádky lze předpokládat skrytou (ne-li zjevnou) psychologii. Nedokážu odhadnout, zda je dáno už scénářem nebo až režií, že v tomto zpracování Sedmera krkavců je kazuistika z učebnice psychopatologie tím jediným, co z pohádky zbývá. Postava Chrta, ale i postava Johany (Jolany?) se v tomto ohledu jeví sice velmi zajímavě (spíš jako intrapsychické komponenty než jako osoby), jakož i závěrečné scény „košile na hranici“, „lid a Milada“ a „návrat“, já ale budu zlej a k sjednocení dojmu z Rážova filmu použiju nezamýšlenou hlášku „moji bratři“, na něž se naivní, sotva zletilá kráska pochybného původu neustále odvolává (pokud mluví). Nikdo ať se nepohoršuje. Kdykoli byla Bohdanka na scéně, vybavovalo se mi "Ó Dio, ó Dio!" z jisté italské katolické žánrovky ze života světce. S PollyJean lze částečně souhlasit, sportovcův komentář určitě stojí za přečtení, jakož i pohádka za vidění - to ale jenom jednou. (22.05.2012)

Jejda, tohle bych teda za pohádku moc nevydávala. Kapánek drsné. Na oslavu vánoček se podle mě tento film vůbec nehodí. A co máte pořád všichni s "Bohunkou", to je přece Bohdanka, ne? Ale možná jsem hluchá :), služebnou jsem také celý film považovala za Johanu a ona to byla Jolana. Rösner jako Chrt byl správně uvrčenej, Chýlková byla temná a zvráceně zlá a na Dlouhém jsem mohla oči nechat. Skutečně film poněkud těžšího kalibru, který na plátně děsí mnohem více, než jako pohádka, kterou vám rodiče čtou na dobrou noc. (25.01.2010)