Candyman: Ďábelský přízrak

Tak ne. Nový Candyman ode mě dostal dokonce tři šance, ale neukáplo z něj víc než jen slabý odvar toho, co odvyprávěl o 30 let dřív někdo jiný a lépe. Co se týče hudby, není asi s podivem, že Glassovi nový Candyman nesahá ani po protetický hák. Stejně tak je to ovšem i s působením na další smysly. Zatímco špína, smrad a neutěšenost originálního panelákového ghetta prosakovaly z obrazovky až do našich obýváků, tady se hlavní hrdina prochází po ruinách téhož místa, a přesto záběry počmáraných zdí a opadané omítky působí spíš uhlazeně a uměle než jakkoli tísnivě. Sociální komentář, který prolínal původního Candymana tak nenuceně, že si ho někdy nešlo ani všimnout, a který podával zprávu o tehdejší genderové a rasové nerovnosti, se o tři dekády později mění v neobratnou protirasistickou agitku, která ve zvoleném žánru působí spíše jako slon v porcelánu. V souvislosti s tím se tedy nabízí otázka, zda nový Candyman vlastně chtěl být hororem, protože jediné, co je na něm hororové, jsou scény různých mordů (navíc naprosto nesourodých), od těch klasických teenagerovských před zrcadlem školních záchodků, přes goreové obskurnosti, až po vypiplané umělecké scénky servírované z oddalující se kamery. Avšak pokud jde o napětí, budování atmosféry nebo alespoň snahu o znepokojení, má nový Candyman v rukávu v podstatě jen hnusně vypadající ruku. A to je bohužel strašně málo. Zklamání za 45 %. (04.11.2023)

Jordan Peele si při produkci tohoto dílka vybral slabší chvilku. Zkombinovat městskou legendu s jeho oblíbeným tématem emancipace Afroameričanů sice zní jako prima nápad, ale mě tento bubák nikdy nebavil. Ovšem na to, že náklady na film zřejmě byly spíš menší než větší, dokázala režisérka využít každý dolar. Nejvíc mě bavila hra se zrcadly a odrazy, pro postrašení někdy stačí náznak a nemusí ani téct potoky krve... (26.12.2023)