Plechový bubínek

Schlöndorffově adaptaci lze vyčítat, že Grassův znepokojující román zpracovává konvenčně a oklešťuje jej o řadu jeho literárních specifik, v čele se samotným způsobem vyprávění. Jenže právě ono převedení do tvaru, který divákům neklade žádné formální překážky, se nakonec ukazuje jako bravurní kousek. Konvenční, v zásadě lineární vyprávění a precizní práce oddělení výpravy, kostýmů a castingu tu slouží jako trojský kůň, který za obranný val diváckých očekávání propašuje provokativní jádro románu. Důmyslná podvratnost adaptace se ukazuje již v samotných úvodních titulcích, kde režisér parafrázuje japonského klasika Jasudžiróa Ozu. Ten svá bravurní melodramata a veselohry o rodinných vztazích či generačních konfliktech z prostředí střední třídy uvozoval titulky na pozadí obyčejné každodenní látky. Schlöndorff otevírá svůj film totožně, jen tentokrát je oním pozadím hnědá látka náckovských uniforem. Se stejnou jízlivostí i mixem vysokého a nízkého, uměleckého a zvráceného pak vyobrazuje společnost první poloviny 20. století a její paradoxy, šílenosti, nesmyslnosti a především pokleslost v jádru její povýšenosti. Je příliš zjednodušující vidět ústředního Oskárka jako rebela, který se odmítne podílet na světě dospělých. Schlöndorff sice z adaptace vynechal třetí část románu, kde hrdina prochází poválečnou dobou a stává se zrůdou, jenže mnohoznačnost postavy rozvedl již v ději, který filmem pokrývá. Pohled na válku očima dítěte zde znamená něco jiného než, na co jsme zvyklí z jímavě kýčovitých vyprávění. Vedle zastřešující znepokojivé grotesknosti totiž "Plechový bubínek" odhaluje dětství nikoli jako ctnost, nýbrž metaforu zatvrzelého a zaslepeného odmítání se vyvinout, které je zde vlastní i všem dospělým figurám. Oskárek představuje sebestředné věčné děcko, které proplouvá dějinami. Za jeho zdánlivou naivitou a ignorancí se ale skrývá racionální zlovolnost a umíněnost, která se pramálo liší od velikášství maloměšťáků, které je zde odhaleno jako základní kámen nacismu. --- PS: Kdo by přecjen toužil po nekonvenční adaptaci "Plechového bubínku", pro toho tu je undergroundový virvál "United Trash". (18.03.2023)

"Byl jednou jeden bubeníček, kterému zemřela matka, protože snědla hodně ryb, byl jeden lehkovážný národ, který chtěl Ježíška, ale z Ježíška se vyklubal Gasman!". Příběh o nebezpečnosti důsledků polo-incestních styků. V rakouské rodině Schickelgruberových, kde vychovali podobně uřvaného kripla, jenž se přejmenoval a chtěl ovládnout svět kolem sebe, by o tom mohli vyprávět, nicméně rozhodně ne tak neuvěřitelně sugestivně a fantasticky, jako Volker Schlöndorff. Film, ve kterém je naprosto vše filmové i lidské, nemá žádné hranice, a neztrácí na zajímavosti snad ani jedinou minutu. (originální znění RTVS-Dvojka) (20.06.2018)

Tak o tomhle filmu jsem neměl ani páru. Takže tímto o5 musím poděkovat uživatelce Ratchetka, protože bez jejího doporučení bych na tenhle kousek možná nikdy nenarazil. Jde o hodně zvláštní a těžko zařaditelnej snímek. Film je to ale bezesporu silnej, místy nechutnej(pro někoho určitě) a taktéž tak trochu absurdní. Popravdě ani nevím co bych k tomu víc dodal. Snad jen to, že David Bennent v roli Oskara předvedl jeden z nejlepších dětských hereckých výkonů. (14.03.2023)

Davidovi Bennetovi, který ztvárnil roli Oskara, jenž se zasekl v růstu v den svých třetích narozenin (12.9.1927),bylo v době natáčení dvanáct třináct let. Já mu toho tříletého kluka věřil, věřil jsem mu i scény, kdy mu už je sice šestnáct, ale pořád vypadá jako předškolák. Do panoptika postav patří nejen Oskar a ostatní liliputáni, ale svým chováním i další dospělí "hrdinové". Příběh začíná protestem dítěte, které za tou dospěláckou přetvářkou práskne dveřmi a prostřednictvím bubínku a nadpřirozených schopností se bouří (a boří), kdy se mu něco nelíbí. Bubínek slouží nejen k bubnování, ale i jako karetní stůl. Naturalističnost podání a filmový experiment navozuje už Oskarův porod. Zajímavé je prolínání obrazů. Film vůbec působí hodně obrazově, takže si klidně dopřejte zážitek sledování v originále. Ani omezená znalost němčiny není překážkou, abyste příběh pochopili. Víc než o děj jde o obnažování lidského plémě, společenských hříchů. Ty osobní přerůstají v nadnárodní - film především ukazuje na problém totality. Filmu by pomohlo možná zkrácení, některé scény mi přišly násilně přilepené, některé moc vyumělkované. (20.12.2008)

Sehr deutsche Freske, jak tento film pojmenoval sám režisér - jedno z největších děl německého poválečného filmu a naprosto věrné (na scénáři se podílel i Grass) zobrazení zvláštní doby zvláštní formou. Oscar a jeho útěk před nechutností "opravdového" života dospělých. Útěk, který skončil neslavně a je jednou z nejsmutnějších výpovědí o nezachytitelnosti dětství a prchavosti jeho jasu a krásy. (07.09.2005)