Příběh služebnice

Chladný a smutný příběh pro milovníky pořádku a dobře barevně ladících oděvů. Solidní scénář, ale postavy působí odtažitě, polovina mírně nesympaticky a druhá polovina ještě hůř. Amerika v moci fašistů působivá i po dvaceti letech, to vše podtrženo několika nezapomenutelnými (anti)sexuálními scénami. 65%. (16.12.2011)

Upraveno v září 2021. Film Příběh služebnice je vlastně melodramem v extrémně patriarchálních podmínkách života. Volker Schlöndorff vychází ze stejnojmenného románu kanadské spisovatelky Margaret Atwood z roku 1985, ale jeho záměr se ne zcela vydařil. Výsledek působí spíše jako klaustrofobické melodrama, než hříčka o starozákonní militantní totalitě. Z románové předlohy i z filmu je cítit ženský vzdor k mužskému pohlaví, což sice pudově přijímám se skřípěním zubů, ale s ohledem na moderní dějiny člověka je pochopitelný. Margaret Atwood otevřeně naráží a též doráží na patriarchální řád běhu světa z podhledu vlastních zkušeností, ale využívá i dobové reálie Spokojených států, západního vyspělého světa, východních totalit a muslimského fundamentalismu. Zvláště ostře to schytávají politické a náboženské atributy doby ze Spokojených států, byť inspirace je čerpána z vícero míst. Filmová adaptace zůstala na půli cesty, úchvatné je barevné rozložení i choreografie obrazu z náchylností a fantomů, ale satira politické hrozby prohrává s romantickou operou melodramatické potřeby lásky. Hrdinkou příběhu je Kate, neboli Offred (průměrná Natasha Richardson), žena, kteráž v zákeřných ohybech osudu pragmaticky přijímá úlohu otrokyně, aby přesto nepřestala doufat v záchranu a lásku. Hlavní mužskou postavou je velitel (příjemný Robert Duvall), jeden z nejmocnějších mužů ve státě Gilead v patriarchálně teokratickém totalitním uspořádání moci. A každá moc má privilegované postavení. Důležitou postavou příběhu je Serena Joy (zajímavá Faye Dunaway), velitelova manželka v jistém sebezapření a v žárlivé obezřetnosti z běhu životních pravidel a zákonů. K významnějším postavám patří také velitelův osobní řidič a jeho pravá ruka Nick (průměrný Aidan Quinn) a kamarádka Kate, rebelující a zlomená systémem Moira (zajímavá Elizabeth McGovern). Z dalších rolí: příkladná vychovatelka služebnic "teta" Lydia (Victoria Tennant), služebnice a členka odboje Ofglen (Blanche Baker), psychicky labilní služebnice Janine, neboli Ofwarren (Traci Lind), nebo služebnice světící kněz (J. Michael Hunter). Film Příběh služebnice má sic své drobné kvality, ale i ty vlastně poslouží ku prospěchu a zdaru romantického melodramu za extrémních politických podmínek. Nepovedená to masturbace, která započala jako příslib nevšední orgie s konkubínou. (02.04.2011)

áááááá...úžasná demagogie a pro nás o 26 let později poměrně směšně ztvárněná budoucnost bez "plodnosti". Přišlo mi to místy až hodně umělé, dost příšerné ve směru - lásky k plodu a víry v boha, ale Natasha Richardson je prostě kost i v současnosti - natož předtím :) :) Líbilo se mi ale jak tam byl znázorněno - poslouchejte nás a nic se Vám nestane...jinak budou ostatní tahat za ten provaz, který vás oběsí....Obrněné transportéry pro mě byly ale jako hodně :D :D :D A žárlivé manželky, které již nebyly plodné mi zase připomínaly Stepfordské paničky ;) Takže přesto, že to pro mě vyšlo jako poměrně hrozný film - něco v sobě ukrývá :) (25.11.2016)

V porovnaní s knihou, pri ktorej mi behal mráz po chrbte, je to patetická sračka, ale predsa dávam 4*, lebo sa od zážitku z nej nemôžem celkom oslobodiť. Scenár je len "založený" na románe, takže automaticky podľahol filmovej názornosti a skratkovitosti. Zo správania postáv necítiť žiadny skutočný strach, vo filme zmizli aj niektoré detaily umocňujúce atmosféru, a okrem toho to končí hepyendovou barličkou. Adaptácia knihy Margaret Atwoodovej by sa dala nakrútiť aj lepšie, ale chvalabohu to dopadlo aspoň takto. Pri skúsenostiach s prznením knižných predlôh si všetci vieme predstaviť, že mohlo byť aj oveľa horšie :-) (23.06.2010)

Zajímavá utopická představa co když se nad ní zamyslíme nemusí být v dálné budoucnosti tak utopická úplně. Celkem chytlavě podaný děj, kde se ovšem snaží navodit dojem postapokalyptického rozložení světa po několika nukleárních katastrofách pomocí několika málo míst, kde hlavní hrdinka často chodí sem a tam. Herecky jde o slušný průměr, ze kterého vybočuje speciálně Robert Duvall, jehož pojetí onoho množícího rituálu je opravdu dokonalou ukázkou toho, jak se vážný moment dokáže změnit v celkem úsměvnou hříčku. Od režiséra cenami ověnčeného Plechového bubínku Volkera Schlöndorffa bych ale přeci jen čekal o něco víc. Atmosféra je ovšem oproti pojetí na velmi dobré úrovni, takže máte takový znepokojivý pocit z toho, aby k něčemu podobnému doopravdy nedošlo. Ta hra s vírou, která je sama osobě dost nebezpečnou zbraní a za kterou se schovávají časté nepravosti tohle právě krásně ukazuje. Pod patrným vlivem evropské tvorby tak vnikl slušně mrazivý příběh, který bych zas až tak úplně nevydával za sci-fi a jemuž dávám 3 a půl hvězdičky. Proč tak málo? Protože taková předloha by snesla větší propracovanost a depresivnější dekorace. (17.10.2004)