Swannova láska

Těžko říct, jestli tak moc ujel Proust, ale spíš je to nevhodností materiálu ke zfilmování, protože jen těžko budete ve filmovém světě hledat větší nudu. Pokud byla pařížská aristokracie jen z poloviny tak zdegenerovaná, jak ukazuje film, tak teda potěš koště. Kromě skvostného poprsí Ornelly Muti nic zajímavého. (12.06.2011)

Swann hledá skutečnou blízkost a nechce se spokojit s nahrážkami. Někdo nachází blízkost v hudbě, která ač je vlastně jen sled po sobě jdoucích tónů, vyvolává v nás emoce, neboť si ji spojujeme v celek a dodáváme ji význam (posluchačka koncertu), někdo v peprných večírcích, kde se vyprávějí lascivní historky a sní se o dálekých zemích. Swann chce vystoupit ze své samoty, jenže je tu jen jediný prostředek - fyzická láska, ale nikoliv ta parodie na ni ve veřejném domě, ale ta skutečná. Jenže kdo má jistotu, že se mu ten druhý oddává z čisté lásky? Film je sice natočen skvěle a díky němu skutečně strávíme den ve společnosti povrchní nudící se společenské smetánky, ale ke konci bohužel trpí tezovitými proslovy, které mají osvětlit podstatu viděného, jenže připomínají fráze ze školních učebnic. Kdyby scénaristé zapomněli, že točí velkou literaturu, mohl film dopadnout daleko lépe. (04.08.2010)

Světová klasika sic trochu vytržena z kontextu, ale pomineme-li to, pak nám vychází velice nadprůměrně vyvedený snímek.... Proustovské téma je velice obsáhlé a těžké ku pochopení, ne nadarmo se říká, že Marcel Proust byl jedním z nejnepochopenějších a nejsložitějších spisovatelů ve světě literatury. (18.07.2008)

Upraveno v září 2021. Swannova láska, to jsou radosti, strasti, ale i úpadek pařížské aristokracie z přelomu 19. a 20. století. Marcel Proust si prostřednictví románového cyklu "Hledání ztraceného času" otevíral tepny i vnitřnosti svých vlastních niterných úzkostí, zbavoval strachu a hroznů hořkosti svou útlocitnou duši ze světa a života, který ho fascinoval, pohlcoval, děsil a odpuzoval zároveň. A sexualita byla citlivější oblastí v homosexuálních nástrahách lidských potřeb a plnohodnotné společenské přijmutí vždy dbalo na sociální vhodnost jedince. Volker Schlöndorff svou filmovou adaptaci zaměřil na jemné vykreslení atmosféry z nejlepší společnosti, s vůní jejího sebevědomí i pochybností jejich slabých článků. Žárlivost ve flagelantské vitráži je nejhlasitějším lidským pudem filmu, zbytky jsou vyplněny stavovskou nadřazeností. Obrazy Svena Nykvista přetékají bohatstvím času vybrané společnosti, dekoracemi Philippa Turlureho i řasenými kostýmy Yvonne Sassinot de Nesle. Nejzkoumanějším objektem je Charles Swann (dobrý Jeremy Irons), bonviván, který sice překonal své stigma židovského původu, ale ne už tak volání tělesného pudu. Jeho žárlivost jest potom více sebezáchovným pudem obav ze stavovské ostrakizace. Hlavní ženskou postavou je Odette de Crécy (zajímavá Ornella Muti), kurtizána, obtékána mužským i ženským zájmem. A zatouží po jisté i zajištěné budoucnosti. K výrazným postavám patří také Swannův poslední zbývající přítel s vlastní intimní slabostí Palamède de Guermantes, baron de Charlus (příjemný Alain Delon) a bývalá Swannova milenka, vévodkyně de Guermantes (šarmantní Fanny Ardant). Z dalších rolí: Charlusův bratr, vévodkyň manžel de Guermantes (Jacques Boudet), Swannův přetížený kočí Remi (Vincent Martin), bohatá, elitě nevkusná a Odettu nahánějící paní Verdurin (Marie-Christine Barrault), Charlusův objekt touhy (Nicolas Baby), člen hlučné společnosti Dr. Cottard (Jean-François Balmer), prosťounká prostitutka Chloé (Anne Bennent), Swannův spolehlivý komorník (Marc Arian), Odettin nápadník Forcheville (Geoffroy Tory), nebo klavírista François Weigel. Swannova láska je ilustrativním nastíněním prostředí pařížské aristokracie na konci 19. století a intimní nedůvěrou lidské duše. Esteticky lahodná podívaná. (16.11.2014)

Swannově lásce by se měl vyhnout divák, který považuje za důležitý příběh a napětí, protože obojího se nejen nedostává, ale doslova totálně chybí. Schlöndorffovi jde o zachycení dobové atmosféry francouzské lepší společnosti poslední čtvrtiny 19. století. Jde o svět, který nikam nespěchá, protože jeho obyvatelé opravdu nemusí řešit materiální záležitosti. Nedotýkají se jich starosti obyčejných lidí a politické problémy francouzské republiky. V tomhle světě je námětem k hovoru milostná pletka přítele nebo účast na mondénním večírku. A politováníhodným skandálem je černá róba v kombinaci s červenými střevíčky. Schlöndorffovi nejde o nějakou sociální kritiku, ale i tak ten intimní pohled na konání francouzské šlechty a zbohatlíků není nijak vábný. Ve vzduchu je cítit antisemitismus a Dreyfussova aféra a člověk tak nějak cítí, že atentáty francouzských anarchistů oné doby sice nemusí omlouvat, ale po téhle exkurzi je aspoň chápe. V každém případě můžete obdivovat róby přítomných dam a půvab zralé, nicméně stále ještě velmi pohledné Ornelly Mutiové. Celkový dojem: 60 %. (04.04.2017)