Swannova láska

Upraveno v září 2021. Swannova láska, to jsou radosti, strasti, ale i úpadek pařížské aristokracie z přelomu 19. a 20. století. Marcel Proust si prostřednictví románového cyklu "Hledání ztraceného času" otevíral tepny i vnitřnosti svých vlastních niterných úzkostí, zbavoval strachu a hroznů hořkosti svou útlocitnou duši ze světa a života, který ho fascinoval, pohlcoval, děsil a odpuzoval zároveň. A sexualita byla citlivější oblastí v homosexuálních nástrahách lidských potřeb a plnohodnotné společenské přijmutí vždy dbalo na sociální vhodnost jedince. Volker Schlöndorff svou filmovou adaptaci zaměřil na jemné vykreslení atmosféry z nejlepší společnosti, s vůní jejího sebevědomí i pochybností jejich slabých článků. Žárlivost ve flagelantské vitráži je nejhlasitějším lidským pudem filmu, zbytky jsou vyplněny stavovskou nadřazeností. Obrazy Svena Nykvista přetékají bohatstvím času vybrané společnosti, dekoracemi Philippa Turlureho i řasenými kostýmy Yvonne Sassinot de Nesle. Nejzkoumanějším objektem je Charles Swann (dobrý Jeremy Irons), bonviván, který sice překonal své stigma židovského původu, ale ne už tak volání tělesného pudu. Jeho žárlivost jest potom více sebezáchovným pudem obav ze stavovské ostrakizace. Hlavní ženskou postavou je Odette de Crécy (zajímavá Ornella Muti), kurtizána, obtékána mužským i ženským zájmem. A zatouží po jisté i zajištěné budoucnosti. K výrazným postavám patří také Swannův poslední zbývající přítel s vlastní intimní slabostí Palamède de Guermantes, baron de Charlus (příjemný Alain Delon) a bývalá Swannova milenka, vévodkyně de Guermantes (šarmantní Fanny Ardant). Z dalších rolí: Charlusův bratr, vévodkyň manžel de Guermantes (Jacques Boudet), Swannův přetížený kočí Remi (Vincent Martin), bohatá, elitě nevkusná a Odettu nahánějící paní Verdurin (Marie-Christine Barrault), Charlusův objekt touhy (Nicolas Baby), člen hlučné společnosti Dr. Cottard (Jean-François Balmer), prosťounká prostitutka Chloé (Anne Bennent), Swannův spolehlivý komorník (Marc Arian), Odettin nápadník Forcheville (Geoffroy Tory), nebo klavírista François Weigel. Swannova láska je ilustrativním nastíněním prostředí pařížské aristokracie na konci 19. století a intimní nedůvěrou lidské duše. Esteticky lahodná podívaná. (16.11.2014)

Ťažká psychologická analýza posadnutosti ženou s hereckým kráľom všetkých trpiteľov Jeremym Ironsom (nikto neprežíva nedosiahnuteľnosť vytúženej lásky na filmovom plátne presvedčivejšie ako večne nešťastne zamilovaný Jeremy). Ešte pred posadnutosťou Juliette Binoche, facináciou lolitky Dominique Swain alebo podľahnutí M.Butterfly sa nechal očariť pôvabmi Ornelly Muti. Schlöndorff v intímnej dráme zobrazuje sebazničujúci nerovný vzťah bez budúcnosti s detailnou precíznosťou a v dobovom vykreslení záveru 19.storočia sa dostáva ťažkým spracovaním pod povrch. Problematickejšie je to so záverom, kde sa snaží uzavrieť príbeh (zrejme tu má ísť o spojenie určitej linky z knihy so záverom), ale aj tak ide o zaujímavú komornú mikroštúdiu. (17.07.2005)

"...Kdo zamiloval si psí řiť, jak růže proň se bude skvít..." . . . Volkeru Schlöndorffovi se povedlo na dosti neuchopitelný proustovský námět natočit brilantně artistní kostýmní konverzační drama, stylové tak, že snad ani sám Mistr M. P. by nemohl nic namítat... Drama působivé, doslova intimní >hledání ztraceného času< v dávno ztraceném světě Belle Epoque, tom >nádherném< světě umírajícím na bohatství, eleganci, blazeovanost a společenská klišé ctnostné smetánky... "Rozhodl jsem se, že ji miluji! Že mi připomíná Botticelliho Venuši..." dí mladý Swan, ten mondénní sebestředný lítostivý samec, dítě své doby a společenské vrstvy - a ta láska a ta doba a ta elita ho pozřou. . . . Já osobně jsem nikdy neměl dost energie Prousta číst, tenhle film však nadchnul mě svou atmosférou, skvostnou hudbou a skvělými herci s nádhernou Ornellou Mutti v roli Odette (té co byla přece k mání za 500 Franků ;-) už tenkrát někdy před dvaceti lety v brněnském FK... Skutečná lahůdka pro znalce a labužníky, s uměleckou pokorou komorně natočený velký film. Bravo Mistře! (Prouste? Schlöndorffe?)... - - - P.S. S odstupem času mi připadá až nespravedlivé, že tenhle film ještě stále není v >červených< sférách téhle databáze. A marně hledám odpověď na otázku: Na co jste se to dívali, páni cinefilové? - - - - - (Poprvé viděno v kině kdysi dávno na konci osmdesátých let, komentář po znovuzhlédnutí na ČT2 zde jako třetí - 27.7.2006, upravený a o P.S. doplněný po dalším tv uvedení 4.11.2008) (27.07.2006)

Filmová podoba nezfilmovatelného. Je ovšem pravda, že režisér si z Proustova díla vybral jeho relativně "nejpříběhovější" část. Výsledky tohoto "pokusu" jsou ovšem pozoruhodné. Je sice pravda, že z hlediska klasického filmového diváka se na plátně zřejmě neděje nic tak pozoruhodného, ale přesto si myslím, že se jej rozhodně vyplatí pozorně sledovat. Základní myšlenka "Hledání ztraceného času", totiž právě ten "promarněný čas", tady ovšem není tak markantním důrazem. Nebýt závěru, v něž je přímo vyslovena a ještě navíc děním posledních cca deseti minut zdůrazněna, asi by si ji divák (neznalý předlohy) ani nedokázal zformulovat. Spíše ho osloví a zaujme historické prostředí plné lesklých, barevných, z dnešního pohledu nezvykle tvarovaných dámských kostýmů, opulentní interiéry, pánové s cylindry na hlavách, koňmi tažené kočáry... Jistě zaznamená i skvělé herectví protagonistů... Povšimne si společenských distancí mezi mlčícím, ochotným, vždy připraveným služebnictvem a nicnedělajícími pány, kteří hrají své společenské hry tak dovedně, že prakticky o ničem nemohou mluvit přímo, ale jen pomocí příměrů, náznaků a alegorií. Právě tahle sociální linka je přitom ve filmu nejzajímavější. Osobně se mi při sledování velmi výrazně vybavovaly Manetovy obrazy se svou skandálností, ironickými podtóny a nelichotivou pravdivostí a impresionismus jako společenská revolta proti zdánlivě pevnému řádu, pod nímž doutnají umlčované a zapírané prožitky, pocity, dojmy a žádosti... Celkový dojem: 85% (04.02.2010)

Swannově lásce by se měl vyhnout divák, který považuje za důležitý příběh a napětí, protože obojího se nejen nedostává, ale doslova totálně chybí. Schlöndorffovi jde o zachycení dobové atmosféry francouzské lepší společnosti poslední čtvrtiny 19. století. Jde o svět, který nikam nespěchá, protože jeho obyvatelé opravdu nemusí řešit materiální záležitosti. Nedotýkají se jich starosti obyčejných lidí a politické problémy francouzské republiky. V tomhle světě je námětem k hovoru milostná pletka přítele nebo účast na mondénním večírku. A politováníhodným skandálem je černá róba v kombinaci s červenými střevíčky. Schlöndorffovi nejde o nějakou sociální kritiku, ale i tak ten intimní pohled na konání francouzské šlechty a zbohatlíků není nijak vábný. Ve vzduchu je cítit antisemitismus a Dreyfussova aféra a člověk tak nějak cítí, že atentáty francouzských anarchistů oné doby sice nemusí omlouvat, ale po téhle exkurzi je aspoň chápe. V každém případě můžete obdivovat róby přítomných dam a půvab zralé, nicméně stále ještě velmi pohledné Ornelly Mutiové. Celkový dojem: 60 %. (04.04.2017)