Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Z pamětí pražského uličníka aneb co v dějepise nebylo. Píší se padesátá léta a v Praze na Letné vyrůstá obří Stalinův pomník. Desetiletý Honzík Domnosil se stěhuje z maloměsta do Prahy ke své mamince. Je to pěkný rošťák, už během prvních několika dní stačí rozbít bidet v novém bytě, pokousat ředitele školy a zničit žákovskou knížku. Ovšem doba se na jeho dětské duši značně podepíše. Rozvedená maminka upřímně věří v dobro komunismu, na rozdíl od jejího skeptického přítele, „reakcionáře“ Františka. Honzíkovi nejlepší kamarádi navíc navštěvují hodiny náboženství, otce jednoho z nich komunisté nedávno popravili. Zmatený chlapec, střídavě ovlivňovaný katechismem a učením velikánů světového proletariátu, se snaží svá uličnictví zachraňovat modlením, ale marně. Snad to bude tím, že jednou prosí Boha, podruhé zase V. I. Lenina... (TV JOJ)

(více)

Videa (1)

TV spot

Recenze (141)

ClimbVibe 

všechny recenze uživatele

Mám tento snímek tak nějak spojený s Kouřem a Pějme píseň dohola - také neprávem opomíjené filmy rodící se v době listopadové revoluce. Nedokážu si odpustit poznámku, že je to tak trochu nefér když nás veřejnoprávní i komerční TV zásobuje dvaceti dokola se opakujícími "hity" a na některé (ještě lepší) se zapomene už v době vzniku. Ale k Vracenkám. Tvůrci si mohli velice vylámat zuby. Období naší historie, které se nedá jen tak přežvýkat je ale vyprávěno vtipně a velmi citlivě... Herci jsou do jednoho skvostní. Atmosféra v čele s výbornou kamerou vás zavede i do vašeho dětství ať už jste ho prožili v jakékoliv době. Skvělý film - a já doufám, že si ho najde daleko víc diváků než dosud. ()

HonzaBez 

všechny recenze uživatele

50. léta očima dítěte. Další ze skvělých filmů těsně po sametové revoluci, u nějž je škoda, že dost zapadl. Nemyslím si přitom, že jde o dětský film, ve smyslu filmu pro děti, spíše o film o dětech na pozadí šílené doby v komunistickém Československu. Tu zde dokumentují nejen vybrané archivní záběry z československého filmového týdeníku, ale jsme s ní konfrontováni v každodenní realitě, kterou Honzík se svou maminkou, sestřičkou a svými kamarády prožívají. Pro mě osobně jedny z nejzajímavějších byly scény spojené s procesem s Rudolfem Slánským (např. přelepování či vytrhávání stránek z učebnic). Ten přitom Honzíkovu rodinu zasáhl i dost osobně. Trošku škoda, že nebylo podáno bližší vysvětlení, jak se z toho Honzíkova maminka nakonec dostala. Samotná zmínka o příslušníkovi StB vyvolává spíše otazníky a nenaplněnou zvědavost. Ale chápu, že pokud má být příběh skutečně vyprávěn očima dítěte, víc se prostě asi ani člověk dozvědět nemůže. ()

Reklama

curunir 

všechny recenze uživatele

,,TÁTU POPRAVILI." ,,V KONCENTRÁKU?" ,,TEĎ, VLONI." __ Vracenky sa mi páčili už pred dvadsiatimi rokmi, kedy som ich prvý krát videl a rovnako sa mi páčia aj teraz, kedy som si ich konečne znovu pripomenul (keďže som zabudol ich názov), dokonca som si viaceré scény jasne pamätal (návšteva kina v prestrojení, kniha pre mamu...). Istým spôsobom je dobre, že ide o málo známe dielo, iba sporadicky vysielané v TV, pretože tým dostávajú punc výnimočnosti. Absolútne obludná doba je tu skrze detské videnie sveta nadobúda špecifickú absurditu, čím je napokon veľmi blízka realite. Osobitú líniu tvorí výstavba Stalinovho monštra na Letnej, čo je dlhodobo v hľadáčiku môjho záujmu. Neviem nakoľko bolo nutné aby dvojičky Morávkovci - ktorí sú ozaj na neroroznanie - hrali rovnakú postavu; zrejme len preto, aby tomu druhému nebolo ľúto. (1695. hodnotenie, 128. komentár k filmu) ()

Rex Mundi 

všechny recenze uživatele

Už som tento film kedysi videla a spomenula som si na to, keď som naň náhodou prepla na CS filme. Znova som ho dopozerala do konca... má v sebe nejaké čaro, ktoré ma vždy upúta :-) Mimochodom, jeho autenticita je taká dokonalá, že až teraz na ČSFD som si všimla, že vznikol v roku 1990. Považovala som ho za oveľa starší (a ani mi nenapadlo riešiť, že keby vznikol napr. v 1968, Jana Švandová by tam musela byť mladá žaba:-). Proste ma načisto ošudil, ale v dobrom :-) ()

hous.enka 

všechny recenze uživatele

Další z pokusů nahlédnout do minulosti retro optikou přítomnosti tentokrát v podání Jana Schmidta. Vracenky hrají na jistotu: žižkovské dítě 50. let 20. století. A já znovu říkám, že tohle téma je mi zkrátka blízké. Ne tak uvěřitelný je ale zbytek - maminka, náboženství, to druhé (oficiální) náboženství a minimální pozůstatky války. Postrádám uvěřitelnou poetiku a vůbec lidství obecně. To je podle mě to, co Vrácenkám, ve srovnání s Kachyňovými filmy, chybí. Vracenky jsou líbivé, očekávatelné, a proto nevypovídají ani tak o těch padesátých letech, jako spíš o euforii a "nadhledu" počátku let devadesátých. ()

Galerie (5)

Zajímavosti (4)

  • O hlavní roli Honzy se podělili sourozenci Jan a Martin Morávkovi. (sator)
  • Specifikum zapomenuté hry, která dala název filmu, je, že se hraje fotbálek v úzké uličce. Vracenky nebo také vrácy se hrají na jeden dotyk. Mohou je hrát jednotlivci, dvojice anebo trojice proti sobě. Začíná se přímou střelou na protivníkovu branku od vlastní branky. Z této střely, pokud nedojde například na dotek míče s protihráčem či zdí, je případný gól neplatný. Protivníkův brankář může míč pouze srážet, vyrážet nohama anebo rukama. Nesmí však míč chytit. Odrazem buď nahraje protivníkovi k další střele, nebo nahraje sám sobě o výstupek ve zdi nebo o zeď nebo o protivníka. Nelze nahrávat jeden druhému v týmu bez mezidotyku o protihráče či zeď. Za chycení míče nebo za hru bez nahrávky od zdi či o protivníka (za hru bez tzv. nabití, za tzv. dvojí dotek) je trestné střílení z místa přestupku. Protivník může při trestném střílení bránit z bezprostřední blízkosti. Ztracené hře se věnovali tvůrci pořadu Z Metropole (od r. 2006) v díle ze dne 14. ledna 2017. (sator)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno