Vracenky

Černobílá kamera Jiřího Krejčíka ml. dokázala tak napodobit styl 50. a 60. let, aniž by bylo vidět, že je to jen jako, až je to úchvatné. Vše ostatní je už pro mě přidanou hodnotou (i skvělý kmenový režisérův herec Bohumil Vávra v epizodní roli katechety), třebaže scénář je barvitý a ukazuje podle mě realitu 50. let v jejích všech odstínech - pro mě osobně je klíčová rodina kariéristy (žijící životem typicky měšťáckým) a chlapcova maminka, skutečná komunistka i v životním stylu. (02.08.2010)

Vracenky se na české obrazovky příliš nevrací, přitom rozhodně patří k tomu nejlepšímu, divácky přitažlivému a v devadesátkách oblíbenému "vypořádávacímu retru", co u nás bylo natočeno. Schmidt tu s  poetikou příběhů Oty Pavla nahlíží dětskýma očima na padesátá léta, kde se za budovatelským nadšením odehrával hon na čarodějnice.  Malý uličník s úžasným příjmením Domnosil, které si zejména vychutnává jak jinak než báječný a pokousaný ředitel Suchařípa, prožívá různé dětské štrapáce a proplouvá bez pochopení čehokoliv dobou tak divnou, že si ji dnes ani neumíme příliš představit.   Od výprasku na prdel  ale překvapivě nepomůže ani Ježíš ani Lenin.   Skvěle se tu pak blýskl umírněným herectvím Oldřich Navrátil. (12.07.2023)

I já bych v pomyslné anketě neprávem opomíjených českých filmů hlasoval pro Vracenky. Lepší vykreslení atmosféry 50. let s naivním budovatelským nadšením na jedné straně a krutým, mnohdy absurdně nelogickým terorem na straně druhé jsem v českém filmu neviděl. Jakoby si J. Schmidt vzal to nejlepší z podobně laděných filmů vyprávěných z hlediska dítěte. Od Truffauta (Nikdo mě nemá rád) má autenticitu a přesvědčivost popisu dětství z pohledu malého (ne právě vzorného chlapce a ze Svěrákovic Obecné školy humor vznikající ze setkání dítěte se světem dospělých. Vlastní příběh Honzíka Domnosila skvěle doplňují archivní vsuvky o stavbě Stalinova pomníku - největšího skupinového sousoší v Evropě. Jak typické pro české dějiny 20. století: slavně odhalen byl tento pomník jen třičtvrtě roku před tajným Chruščovovým projevem odhalujícím Stalinův kult osobnosti a o sedm let později neslavně odstřelen. (19.04.2009)

Černobílé ale barevné :) Lederer přišel ze správou, že tam jen za dětské vstupné, lze vidět úplně nahé ženské... Specifikum zapomenuté hry která dala název filmu je že se hraje fotbálek v úzké uličce. Vracenky nebo také vrácy se hrají na jeden dotyk.Mohou je hrát jednotlivci, dvojice anebo trojice proti sobě. Začíná se přímou střelou na protivníkovu branku od vlastní branky. Z této střely, pokud nedojde například na dotek míče s protihráčem, či zdí, je případný gól neplatný.Protivníkův brankář může míč pouze srážet, vyrážet nohama anebo rukama. Nesmí však míč chytit. Odrazem buď nahraje protivníkovi k další střele, nebo nahraje sám sobě o výstupek ve zdi nebo o zeď nebo o protivníka.Nelze nahrávat jeden druhému v týmu bez mezidotyku o protihráče či zeď. Za chycení míče nebo za hru bez nahrávky od zdi či o protivníka (za hru bez tzv. nabití, za tzv. dvojí dotek) je trestné střílení z místa přestupku.Protivník může při trestném střílení bránit z bezprostřední blízkosti. Ztracené hře se věnovali tvůrci pořadu Z Metropole (2006) v díle ze dne 14. ledna 2017. (12.01.2013)

Mě prostě tyhle staré "dětské" filmy nikdy nesednou. To je taky důvod, proč si nikdy dobrovolně nepustím např "Bylo nás 5" apod. Čierna komedia to moc není a jako drama mě to taky nezasáhlo, protože můj odpor k těmhle postavám (ať už dětským nebo dospělým) mi nedovolil k nim cítit něco víc. Navíc mě celkem štval hudební motiv (který Šust vykradl ze své legendární Střediskové Vesničky). 4/10 (07.06.2013)