Farářův konec

Taková zábavná fraška o jednom zbožném kostelníkovi, který by rád, ač je sám velký hříšník neboť na jeho duši leží velká lež, pomáhal jiným hříšníkům k očistění. Vesnice, kde se chtějí všichni upřímně polepšit, je jako stvořená pro faráře tohoto typu. Komediální rovina filmu je základem kvality, nechybí absurdní výjevy (stavění rozhlasu, nebo stále uniformovaný Jan Schmid) výborné dialogy kantora s farářem a samozřejmě jemné zamotání děje, ať je to fraška se vším všudy. Evald Schorm si mě absolutně získal svojí povídkou Dům radosti se sbírky Perličky na dně od té doby, je pro mě vlastně povinností vidět z jeho tvorby co se dá. I po dalším filmu však zůstává ona povídka na mém pomyslném vrcholu kvality E.Schorma. (21.01.2013)

Pokiaľ by mal niekto napríklad vďaka Každý den odvahu pocit, že Schorm točil iba ťažko pozerateľný nedivácky art, tak ho môže Farárov koniec vyviesť z omylu. Formanovsky novovlnovo ladený film "ze vsi" s rázovitými postavičkami a preslovmi, ktoré mali potenciál zľudovieť, lenže sa tak z nejakého dôvodu nestalo. Farárov koniec je totiž aj tým umeleckým filmom, plným obrazových metafor a tie inteligentné preslovy predsa len nemajú u divákov takú váhu, ako vtipné hlášky. Film je okrem iného aj o miere pokrytectva, ktoré je v našich dvoch malých krajinkách natoľko úsídlené, že sa o ňom dajú točiť filmy donekonečna. Záleží potom na tom, kto sa tejto témy chytí a ukáže ju tak inteligentne, ako práve Schorm. Farárov koniec by nemusel byť braný iba ako underground českej novej vlny, ale ako evergreen minimálne verejnoprávnych televízií. Keď už kvôli ničomu inému, tak aspoň kvôli Brejchovej nohám :). (26.10.2013)

Až při druhém zhlédnutí jsem si všiml, jak si jsou obě Schormovy frašky podobné. „Tak já tam vrazim toho flanďáka.“ Jak Schorm ztotožňuje „postavy“ s jejich „herci“ (a zpochybňuje tak skutečnostní statut všeho, co se ve společnosti děje), je jen jednou dimenzionálností jeho filmu. „Akorát ten Lojza je tak trochu anachronismus.“ Schorm se Škvoreckým směstnávají sto let (ba víc) do jediného okamžiku. Celková atmosféra i různé detaily (včetně těch dnes už nenápadných) dokonale matou diváka, v které že době se to vlastně odehrává. Náznaky starého dobrého středověku šperkují směs zlaté éry sedláctva v 19. století s katastrofou komunismu. Svorníkem je kantor, komunistický demagog stejně jako prostomyslný josefinský osvícenec. Každopádně blbec s funkcí. Pokrok: „lidi se budou mít tak nějak rádi“. Do toho babčina televize jako jediný průhled do soudobého světa (k vidění je třeba Přenosilka nebo sám mudrující Škvorecký). Na této podivuhodné scéně se odvíjí boj mezi náboženstvím a „vědeckým ateismem“, boj mezi starým a novým opiem. Přichází flanďák, ušlápnutý kostelníček, falešný farář. Obejme osud, který ho vzal za pačesy a stává se svatým velebníčkem. Je to ale dost divná ves. A to je třetí dimenzionálnost: jakoby celá společnost se svými masovými jevy a instancemi smrsklá do jedné obce. (Obzvláště půvabní jsou „elementi“.) A dvě mocnosti soupeřící o „budoucnost“ – o děti. A všichni touží „využívat služeb“ svého nového faráře. A on? „Kam se hnou, Kristus Pán se na nich pořád dívá.“ Jeho příběh je stylizován dle evangelií – a tak ho vidí „Jan Páně“: příjezd na oslíku, pokušení na poušti atd., až po proces (Ježíš jako Mesiáš, kostelník jako farář) a konec na dřevě mezi dvěma lotry. (Jen to vzkříšení tady chybí.) Jména: Jan „miláček Páně“, Juda, Magdaléna, Antonín. Postupně jde do tuhého a divákova pozornost je přesměrována od pokrokového tlachání k nepokrytě předvedeným praktikám bolševické zvůle. A u všeho „pozorovatelé a poradci“ – autoři filmu hrají se zcela odkrytými kartami. Svatý Václave. Všechna čest Schormovi, jak dokázal s drzou samozřejmostí připomenout, že tohle je země křížů u cest, země tisíc let pokřtěná, když právě tento živel povolává nejen k tragikomické konfrontaci s tupým prázdným pokrokářstvím, v němž si užitečný blbec bolševiků tolik libuje, v němž vidí spásu světa, ale posléze i k odsouzení bolševického teroru a tupě přihlížející společnosti. O čem je vlastně ta úvodní pouťová píseň? Loupežníci zavraždili kupce. Fraška. Skvělý Libíček, krásný Brodský. Vrátím-li se k onomu směstnání stoletého času do jediné scény, vidím, co znamená název. Ano, toto je stoletý okamžik farářova konce. (03.08.2011)

Další televizní repríza pamětnického černobílého filmu, který potěší v každé době. Brilantní kostelník Vlastimil Brodský se jako samozvaný farář v této mistrně natočené satiře utkal s neméně skvělým učitelem Janem Líbíčkem v roli idealistického budovatele lepších zítřků ve vesnici, kde hřích jen kvete. V roli svůdné neřestnice zazářila mladinká Jana Brejchová. Řekla bych, že zde Zdeněk Troška čerpal inspiraci pro svou Hoštickou trilogii. (22.01.2013)

„Zvelebujeme to tady…Zatím jsme tu nadělali, ale to všechno pro naši krásnou budoucnost a pro lidi, hlavně pro lidi, protože lidi ve své zdrcující většině jsou s námi…..“ Pěkných hlášek je v tomto filmu celá řada. Řada z nich zaznívá ve výborně napsaných dialozích mezi falešným farářem (V. Brodským) a učitelem (J. Libíčkem). Názorový příkop mezi dotyčnými je poměrně hluboký, učitelova snaha toto bagatelizovat tak působí fakt docela komicky ("Naše názory se liší jen v maličkosti….zda je Bůh či není bůh…."). Co se mi moc nelíbilo, byly ty zpívané předěly na pouti, jejichž spojitosti s celým příběhem snah rozuměl jen pan režisér Schorm. Velmi mě naopak zaujala úvodní lyrická hudba Jana Klusáka v podání smyčců, kterou, jak jsem si už ověřil, Klusak opětovně použil v druhé sérii seriálu Nemocnice na kraji města (motiv Iny při setkání s doktorem Blažejem). Což je tedy v celku pochopitelné vzhledem k tomu, že tento film byl po okupaci Československá dán do trezoru a Klusák nemohl tušit, že někdy opětovně spatří světlo světa. (19.05.2019)