Farářův konec

IHS - aj, král tvůj béře se k tobě sedě na oslici - dnešní optikou lacinější pokus o převlek dobových epických motivů ( v návaznosti na Jasného Procesí k panence a Podskalského Bílou paní ) do jinotajných rouch duchovní lyriky a pout'ové frašky, ♫hudebně oscilující mezi Matuškou, vesnickými odrhovačkami a exploatací hloubky Dvořákových Biblických písní. Škvoreckého vlažná hra na lidičky bez výraznějšího režijního pointování, střih bez citu pro rytmus, pouze nahozené herecké výkony, vše navíc srážené množstvím zúčastněných neherců - nic co by v dobové produkci přesvědčivěji nezazářilo v jiných opusech. Překvapivě tu ale nalezneme základní kameny celé Troškovy Hoštické anabáze. 2-3* Škoda nedotaženého tvaru (13.04.2012)

Fantastičtí Brodský a Libíček. Kontrast víry kostelníka a "rozumného" uvažování učitele. Myšlenky, že ušpinit si ruce pro blaho všech přeci není nic špatného, nebo si je ušpinit jen trochu, nebo si je ušpinit a pak říct, že jste to tak vlastně nechtěli, jsou stále aktuální a měli by být ukazovány jako varování před totalitou a "všeobecným" blahem. (01.04.2013)

Farářův konec, jeden z mých subjektivních vrcholů tzv. České nové vlny, je pro potřeby komentáře až příliš mnohovrstevnatým a širokovýznamovým snímkem, tedy jen několik postřehů. Evald Schorm zfilmoval dle scénáře Josefa Škvoreckého dobově velmi příznačnou alegorii reflektující jednak evangelia, neb Brodského pan farář je sofistikovanou alegorií života Ježíše Krista, jednak i alegorií dobového totalitního systému, který v obrazu vesnice s falešným farářem vcházejícím do opozice k uvědomělému soudruhu učiteli (jenž to celé myslel dobře, a chtěl dotyčného ideového nepřítele svým udáním státní bezpečnosti jen ,,postrašit"), který dobře reprezentuje selhání intelektuálů, stejně jako střet státní moci a obyčejného člověka. Schorm zasadil Škvoreckého příběh do kontextu kramářské písně (suplující pásmo vypravěče), která odkazuje jak k pokleslému umění spjatému s venkovským prostředím, tak i k žánru morytátů a nadsazených historek zaujímajících davy (příběh je prý inspirován skutečnou událostí, kdy se nějaký muž kdesi v pohraničí skutečně úspěšně asi rok vydával za kněze, a je vlastně předzvěstí dnešního bulváru). Celé usazení do kontextu české vesnice 50. let ovšem výše nastíněný model derivuje do dobově silného podobenství o absurditě totalitního zřízení - jen systém násilně odstranivší kněží integrálně jsoucí součástí onoho vesnického prostředí umožňuje příchod falešného bohuslužebníka a navíc přivádí ve finále filmu na scénu groteskní postavy státní moci - tajnou státní bezpečnost, která chce falešného faráře odhalit před lidmi a využít zatčení k propagandistickým účelům. Všechno je ale jinak a do příběhu vstupuje nejen agenda církevní hierarchie, tedy biskupská inspekce, ale i osobnost hlavního hrdiny a jeho svědomí, pozitivní kolektivní zkušenost s rolí duchovního ve struktuře obce, reflexe víry a jejího selhání i plno dalších závažných věcí, včetně těch, jež nás svým významem přesahují... Zcela nový komentář by si pak zasloužilo dokonalé herecké obsazení nebo vynikající kamera Jaromíra Šofra. Dokonalá satira, novodobé biblické podobenství, dobová crazy komedie, alegorie totalitního systému, velmi chytře vystavěné poukázání na vytváření mýtů, skutečně hořká komedie...tím vším je Farářův konec, labutí píseň jednoho z největších československých režisérů... Podobné filmy: Bílá paní (17.11.2010)

Až při druhém zhlédnutí jsem si všiml, jak si jsou obě Schormovy frašky podobné. „Tak já tam vrazim toho flanďáka.“ Jak Schorm ztotožňuje „postavy“ s jejich „herci“ (a zpochybňuje tak skutečnostní statut všeho, co se ve společnosti děje), je jen jednou dimenzionálností jeho filmu. „Akorát ten Lojza je tak trochu anachronismus.“ Schorm se Škvoreckým směstnávají sto let (ba víc) do jediného okamžiku. Celková atmosféra i různé detaily (včetně těch dnes už nenápadných) dokonale matou diváka, v které že době se to vlastně odehrává. Náznaky starého dobrého středověku šperkují směs zlaté éry sedláctva v 19. století s katastrofou komunismu. Svorníkem je kantor, komunistický demagog stejně jako prostomyslný josefinský osvícenec. Každopádně blbec s funkcí. Pokrok: „lidi se budou mít tak nějak rádi“. Do toho babčina televize jako jediný průhled do soudobého světa (k vidění je třeba Přenosilka nebo sám mudrující Škvorecký). Na této podivuhodné scéně se odvíjí boj mezi náboženstvím a „vědeckým ateismem“, boj mezi starým a novým opiem. Přichází flanďák, ušlápnutý kostelníček, falešný farář. Obejme osud, který ho vzal za pačesy a stává se svatým velebníčkem. Je to ale dost divná ves. A to je třetí dimenzionálnost: jakoby celá společnost se svými masovými jevy a instancemi smrsklá do jedné obce. (Obzvláště půvabní jsou „elementi“.) A dvě mocnosti soupeřící o „budoucnost“ – o děti. A všichni touží „využívat služeb“ svého nového faráře. A on? „Kam se hnou, Kristus Pán se na nich pořád dívá.“ Jeho příběh je stylizován dle evangelií – a tak ho vidí „Jan Páně“: příjezd na oslíku, pokušení na poušti atd., až po proces (Ježíš jako Mesiáš, kostelník jako farář) a konec na dřevě mezi dvěma lotry. (Jen to vzkříšení tady chybí.) Jména: Jan „miláček Páně“, Juda, Magdaléna, Antonín. Postupně jde do tuhého a divákova pozornost je přesměrována od pokrokového tlachání k nepokrytě předvedeným praktikám bolševické zvůle. A u všeho „pozorovatelé a poradci“ – autoři filmu hrají se zcela odkrytými kartami. Svatý Václave. Všechna čest Schormovi, jak dokázal s drzou samozřejmostí připomenout, že tohle je země křížů u cest, země tisíc let pokřtěná, když právě tento živel povolává nejen k tragikomické konfrontaci s tupým prázdným pokrokářstvím, v němž si užitečný blbec bolševiků tolik libuje, v němž vidí spásu světa, ale posléze i k odsouzení bolševického teroru a tupě přihlížející společnosti. O čem je vlastně ta úvodní pouťová píseň? Loupežníci zavraždili kupce. Fraška. Skvělý Libíček, krásný Brodský. Vrátím-li se k onomu směstnání stoletého času do jediné scény, vidím, co znamená název. Ano, toto je stoletý okamžik farářova konce. (03.08.2011)