Gladiátor

Oslava individuality v nefalšovaném sandálovém velkofilmu pod hlavičkou nezkrotného brita Ridleyho Scotta. Konečně jsem si mohl ozkoušet na vlastní kůži, jak asi před padesáti lety tehdejší diváci nevěřícně zírali na Ben Hura. Obdobně jsem vzhlížel i na Gladiátora. Ridley Scott natočil Biják s velký B aniž by se za to musel jakýmkoliv způsobem stydět. (09.01.2004)

Ridley Scott, toť převeliký stratég. Zatouží-li po Oscaru či množství peněz, hned přesně ví, kde třeba slevit ze standardů uměleckých, kam vstrčit patos ve formě nezdolného hrdinství a kam patos ve formě plačtivého dojetí. Prostinký příběh o pomstě a zradě koncipuje spíše jako rozvrh výletu po různých lokacích, v nichž se odehrávají souboje a které naplňují představu co největšího počtu lidí o nich. Afrika tak vypadá jako půl Řím a půl Arábie a ostatní místa jsou na tom nejinak. Postavy jsou od prvních okamžiků zařaditelné do škatulek dobro a zlo, protagonista neustále vykládá o své touze navrátit se k rodince, abychom pochopili, že když mu ji vybijou, tak se fakticky musí pomstít. Ba i jediný záběr, který zaváněl něčím netradičním - Maximovu snovou vizi - ke konci Ridley Scott poníží na tu nejkýčovitější touhu po domově. Tolik oslavovaná Zimmerova hudba mi přišla nakradená od vážnohudebních klasiků. (19.12.2010)

Můj nejoblíbenější historický film. To, co tu předvádí Russell Crowe, je bomba a Ridley Scott se hlavně díky tomuhle filmu dostal na přední místo mého režisérského žebříčku. Příběh možná není bez chybičky, ať už scénáristicky nebo historicky, ale vizuální a hudební stránka to naprosto stírá... Soundtrack je tak nabušenej a překrásnej, jak to umí jenom Hans Zimmer, a bitvy... to je prostě Ridley v nejlepší formě. Zbožňuju onu scénu, kdy Maximus stojí proti císaři v aréně, ano, v přepisu se může zdát přitažená za vlasy, nafouklá a já nevím, co ještě, ale když se na ni dívám, vždycky mě strhne. Jsou prostě filmy, které mám ráda natolik, že bych jim kvůli atmosféře odpustila hodně blbostí. A tohle je (možná) jeden z nich. (02.02.2006)

"Father to a murdered son. Husband to a murdered wife. And I will have my vengeance, in this life or the next." Ridley Scott se rozhodl oživit tradici výpravných historických "sandálových" snímků a ač z toho vyšla spíše taková antická pohádka, tak díky dokonalé výpravě, strhujícím akčním scénám, nádherné vizuální stránce, burácející hudbě Hanse Zimmera, skvostné režii a charismatickým hercům se mu to podařilo nadočekávání dobře. A to i navzdory podprůměrnému scénáři a takřka nulové historické věrohodnosti. (29.01.2007)

Nevím přesně, čím to, ale jak v případě Gladiátora, tak i pozdějšího Království nebeského mi tyhle chlapské monumentální příběhy přišly zajímavější až po několikerém zhlédnutí. Nicméně zachutnaly skvěle. Legendární Ridley Scott před dvěma dekádami odstartoval vlnu zájmu o historické velkofilmy: následoval například i dramaturgicky nezvládnutý Alexander, podivně pokulhávající Troja či bez krve a na efekt natočený Král Artuš. Naopak Scott od začátku servíruje vizuální radost, úvodní bahnitá bitva proti barbarským Germánům je skvělá. Jenže umírající císař si vzápětí coby svého nástupce nezvolí povahově pokřiveného syna, ale čestného generála Maxima. Synek to nezkousne, otce zardousí a Maxima nechá popravit. Ten vrahům uniká, ale zkáze doma v podobě mrtvé ženy a syna nezabrání. Zraněný a ponížený se žene za pomstou: v aréně římského Kolosea. Do té doby nás čeká mnoho květnatých řečí i siláckých gest (a zhruba v polovině několik utahanějších scén), celkově je ovšem tahle látka strhujícím způsobem odvyprávěná a natočená. Russell Crowe měl rozhodně Oscara dostat až o rok později (za Čistou duši), naopak Phoenixovu jménu nominace coby muži velkých ambicí, ale malého nadání náramně sluší. Scott s Gladiátorem na chvíli oživil prakticky mrtvý žánr, jenž mezitím stihl znovu uvadnout. Zůstaly nicméně skvostné záběry z arény, fantastická Zimmerova hudba, velkolepost i po letech fungující emoce. (26.10.2020)