Visitor Q

Tak poďme poporiadku - incest s vlastnou dcérou - prostitútkou, na zaplatenie ktorej ale tata nemá dosť peňazí s tým, že dcérenke sľúbi doplatiť chýbajúcu cenu tak, že peniaze dá neskôr mamičke. Mamička závislá na heroíne, tyranizovaná, bitá a slovne urážaná synáčikom. Syn, šikanovaný v škole aj po škole partiou grázlov. Otecko, podvádzajúci mamičku, zároveň nakrúcajúci reportáže o mládeži, pri ktorých je z času na čas análne znásilnený. V mene nakrútenia kvalitnej sociologickej reportáže je však ochotný prekúsnuť kadečo. Napríklad aj absolútne ignorovať tyranizovanie manželky synom, ako aj synove šikanovanie neznesiteľnými faganmi. Príchodom záhadného cudzinca, ktorý problémy rieši šupou šutrom do hlavy, do rodinného domu sa všetko zmení. V tomto film tvorivo nadviazal na Teorému (Teorema, 1968) talianskeho režiséra Piera Paola Pasoliniho. Rodina tak na základe prítomnosti nového príchodzieho má ešte možno šancu na záchranu. V záplave bizarných extrémností a čierno-čierneho humoru sa režisérovi podarilo vytvoriť veľmi svojrázny čudesný, no zároveň zábavný film. Ironizuje v ňom s použitím grotesknej nadsázky, mnohé zvláštne úkazy moderného sveta, ktoré veľa z nás pokladá za normu. (13.09.2020)

Tahle japonská černá komedie (horor tentokrát na míle vzdálený) mě bohužel neoslovila ani přesto, že jsem se u ní vysloveně nenudil. Nejspíš mi nesedly všechny ty úchylky a sexuální deviace, které jsou tu znázorněny opravdu nevídaným způsobem. Několik minut zírat na ztopořené bradavky, z kterých mléko doslová stříká, se mi spíš hnusí. Na druhou stranu sex s mrtvolou a následným "zakleštěním" mělo vtipu na rozdávání. Tak či onak, Miike má rozhodně lepší filmy. (11.01.2012)

Film o temer nulove vypovidajici hodnote hrajici si na umeni, ale v podstate se jedna o pouhou katarzi retiserovych uchylnych predstav ci snu. Dej chatrny a z filmarskeho hlediska akorat tak nudny paskvil. Od japonskeho filmu bych cekal rozhodne vice, jelikoz se jap. kinematografie zde zpracovavanou myslenkou zabyva uz dlouho a dokazala se s ni uz vyporadat o mnoho lepe, nez v tomto snimku. (17.04.2004)

„Visitor Q“ má nějakou základní dějovou linii, především je vidět, že postavy se určitým způsobem vyvíjejí, ale ve skutečnosti je to jen sled scének z života této rodiny. Sledujeme, jak otec pozoruje vlastního syna, který je mlácen, jak matka mačká vlastní bradavky, aby z nich stříkalo mléko, jak si to otec rozdá s mrtvolou a ono to nedopadne. Ne, vidím v tom ten vtip, tu snahu, ale tohle je mě přece jen moc ujeté a vlastně o ničem. (29.01.2014)

Zvrhlý sadismus, nejčernější metafora, nejtvrdší exhibicionismus. Takashi Miike natočil notně jiný film obskurně plující na hranici únosnosti. Diváka nešetří již od prvních záběrů, kde můžeme vidět soulož mezi otcem a dcerou. Absurdní otázky jsou doprovázeny ještě absurdnějším vizuálním ztvárněním. Většina záběrů se odehrává na pomezí sadistického snu. Režisér vypichuje prohnilost individua (potažmo společnosti) na značně atypické rodině, do níž stylizuje úchylné obsese všeho druhu. Každý člen je něčím sužován, vše se točí v začarovaném kruhu. Snímek sice postupem času spěje do jakési pointy, ta je ale natolik mrzká (stejně jako většina děje), že hodnotit něco takového prostě nejde. Očividný příklad toho, že za maskou umění si člověk může vytvořit prakticky cokoliv. (17.02.2004)