Atentát

Na to, do jakých podrobností se Sequens snaží o historickou autenticitu, některé náležitosti a fakta trestuhodně pomíjí, tu s manipulačním efektem, tu s dramatickým ochuzením (na což mě svými komentáři upozorňují Enšpígl a Kulmon). Vysvětlení se nabízí dvojí: jednak omezenost dějových prvků kvůli soustředění na samotnou legendární akci, na její „cíl“, nesmírně tíživou atmosféru a zvláště konec parašutistů – což provedeno skvěle. Za druhé – a to je povážlivější – snaha co nejčernobíleji ukázat český lid jako národ odbojářů, v němž se sem tam vyskytli „zrádci“ (v tomto případě jsou vyjímky z pravidla pro jeho potvrzení zcela nezbytné): Čurda je jasný od první vteřiny jak Jidáš v evangeliu (a deset miliónů je pro Sequense stejně důležitých jako pro svatopisce třicet stříbrných). Heydrich je proveden skoro až přízračně - něco mezi smrtkou, upírem a fantomasem – bez ironie, je to dost výstižné (zajímavá je i postava jeho pobočníka Jakobiho, jakož i smuteční průvod s bonusem v podobě Himmlera). Jinak skvělý dojem trochu kazí, že spíše než jako nejnebezpečnější muž Třetí říše a ideální Hitlerův nástupce je Heydrich představen coby zákulisní intrikán (což nemusí odporovat skutečnosti a může být vhodným doplněním obrazu, ale těžiště této postavy by mělo být jinde; téměř celý prostor „Heydrich při díle“ zde zabírá causa Canaris, která navíc vyznívá dosti jalově a je jen příležitostí pro účelové dialogy); a jestli celá historka s gestapákem Görkem je pravdivá, tak se obávám, že by si se zastupujícím říšským protektorem poradil i Honza Zeman. Účelově efektivní, přepjatě vymazlenou typologičnost ostatních postav (včetně obsazení, zvl. Brzobohatý, Mrkvička, Moučka, ale i nemluvící matka odbojářka) nemohu nechat bez obdivu, jakkoli namnoze nejde ani tak o „psychologický“ či jiný typ, nýbrž o velmi subtilní socrealistický „prototyp“ - srov. zvl. toho Moučku nebo matku (ale na druhé staně si také všimni v úvodu zatčeného německého plukovníka, zvláště jeho mazáckého gesta po spatření Görkeho spolupracovníků – toho bych se nadál spíše v mnohem mladších amerických filmech s třetiříšskou tématikou, stejně jako celého pojetí prvku „Canaris“). Tvůrce Majora Zemana se v tom všem nicméně nezapře, zvláště v kombinaci s dějinně instruktážními dialogy (a obzvláště těmi v němčině, jejichž rádoby rafinovanost je začasté k smíchu). Vcelku na Sequense dost dobrý. Konečně jsem si zřetelně uvědomil, co mají Major a Hříšní lidé společného: Důraz na „atmošku“ je v Atentátu ještě silnější a chytlavě-z-cesty se tu naštěstí neblábolí tak zběsile jako v obou seriálech. Hmatatelné napětí, solidní působivé scény, pěkné záběry. (Už pouhé celkové pohledy na Prahu jsou, ač zdánlivě rutinní a primitivní, náladově velmi působivé.) V nějakých čtrnácti letech na mě film Atentát silně zapůsobil, napodruhé už jsem se do toho jaksi nedostal. Hned ta Osudová v úvodu, která mě tehdy zajisté patřičně naladila, nyní naopak předem obrací mé oči v sloup (aspoň po těch čtyřech výstřelech v samotném závěru si ji mohl tvůrce odpustit). Chyba je ovšem i v mém přijímači: zatímco tehdy jsem čistým zrakem přijímal národní epos, dnes mi překáží kritické oko amatérského čsfd komentátora. Přese všechno lze Atentát považovat za hodnotné, „reprezentativní“ ztvárnění jedné významné, mimořádně dramatické a exponované události našich moderních dějin, neodmyslitelně spojené s osobním hrdinstvím a mučednictvím konkrétních lidí. Nenásilné, avšak důrazné a efektní naznačení pochybnosti celé akce (bez rozsouzení) rozhodně patří k jeho kladům. Nakonec, i kdyby pro někoho bylo na tomto filmu všecnhno špatně, vždy ho může sledovat přinejmenším jako precizní „kolorit“ na pozadí neuvěřitelné, leč autentické, přízračně historické hlášky, která diváka zmrazí jeho vlastním smíchem: „Fsdejte se, nic se fám nestane!“ (25.08.2012) (méně) (více)