Vzestup

Mimořádně podnětná duchovní studie lidského nitra zasazená do kulis druhé světové války a soustředěná na svár dvou existenciálních hledisek, který se rozvíjí mezi dvěma zajatými vojáky a který má „vnější formu“ postoje k vojenské cti. Sotnikov, který se během noční přestřelky smířil se smrtí a vlastně i spáchal vnitřní sebevraždu, pohlíží na svět očima toho, který poznal smrt (apokalyptickou optikou, v níž se tělesno světa rozpadá vědomím posmrtného, věčného života), odmítá nabízenou kolaboraci (čímž by si zachránil život) a nedokáže přijmout taktizování svého druha Rybaka, jenž chce nabídku přijmout, aby mohl později utéci zpátky ke svému oddílu a dál proti nacistům bojovat. Ačkoliv křesťanský rozměr Sotnikovovy situace není vyjádřen slovy, rozvine se s maximálním dosahem v okamžicích jeho umírání: oběšený Sotnikov, který se již v předešlých hodinách vzdaluje běžné lidské fyziognomii a jehož tvář se produchovňuje, je v těchto okamžicích zalit světlem a samotný skon podkresluje stylizované zvonění (ne nepodobné slavným hlasům navrátivších se velikonočních zvonů). Rybak, který se během vyčerpávající pouti, kterou se Sotnikovem podstoupili, aby sehnali potraviny pro své spolubojovníky a převáděné vesničany, doslova sebeobětoval (zanechal ukořistěnou ovci v lese a vrátil se pro raněného Sotnikova, kterému již předtím pomáhal), neunese všeobecné opovržení a po popravě se marně pokouší o sebevraždu a nakonec se pod vědomím své bezvýchodné situace hroutí. Ačkoliv film straní Sotnikovi, jsem přesvědčen, že oba postoje si jsou rovny. Je jasné, že po duchovní stránce je ten Sotnikův mnohem výš, ale ani ten Rybakův nepostrádá smyslu. Jeho konečný pád není zaviněn jeho metafyzickou nezralostí nebo nedostatkem cti, ale osaměním v jeho boji, které mohlo vyvážit jedině porozumění jeho druha, jehož hrdost na dosažený stav mu ale takové gesto nedovolila. Pozoruhodným paradoxem, odvíjejícím se od biblických slov o ponížení a povýšení, je ale to, že jeho vzestup (vzestup duše) podnítila původně slabost – odhodlání k sebevraždě v okamžiku úzkosti, v situaci prohry. Emocionální intenzitu a duchovní hloubku filmu ještě podporuje jeho jazyk, v němž se syrová dokumentárnost spojuje s promyšlenou symbolizací, a úžasná hudba. (02.04.2010)

Nejde o uvedomelý ruský epos o nesmrteľnosti hrdého národa, kde sa odohrávajú veľké tankové bitky a práši guľka za guľkou. Je to o tom, čo sa odohrávalo v skutočnosti a mimo veľkolepých akcií. Nekonečné snehové pláne, v ktorých sa ukrýva slabosť, smrteľnosť, zrada, povýšenectvo. Zima zaliezajúca až do morku kostí, je len jednou z možných variácií na smrť. Film, kde niet optimizmu. (28.09.2022)

Vzostup odráža hrôzy Veľkej vlasteneckej vojny tak trochu inak. Viac ako na boj partizánov s Nemcami sa snímok sústreďuje na vnútorný boj človeka a jeho slabosti, ale aj na jeho hrdinskosť a odvahu. Jednotlivé charakterové vlastnosti sú tu reprezentované dvomi ústrednými postavami - Sotnikom a Rybakom, pomocou ktorých má divák možnosť pomerne sugestívnym spôsobom sledovať ich vývoj k jednej alebo druhej možnosti. Čiernobiela farba príhodným spôsobom zvýrazňuje túto poetiku a napomáha tak celkovej skľučujúcej atmosfére, pričom na záver má zas divák možnosť pokochať sa nádhernou ukážkou ľudskej nemohúcnosti a ľútosti. To čo vykonáme je často nevratné, nie všetko sa dá v živote napraviť, niektoré chyby zostanú chybou a človek si ich už so sebou ponesie naveky... Nádhera. 85/100 Viedené v rámci - Project 52 Films by Woman. (12.01.2016)

Velmi úsporně natočené komorní válečné drama o dvojici vojáků, kteří při plnění úkolu padnou do zajetí a čelí krutému zacházení i velmi reálné hrozbě popravy. Vzestup není film, který by se vyžíval v efektních bojových scénách a ukazoval množství dobové bojové techniky. Režisérka se soustředila na psychiku svých hrdinů a film je vlastně psychologickou studií lidských charakterů ve vyhrocené situaci. Odvaha a sebeobětování se může pod tlakem okolností změnit v ošidný obchod s vlastním svědomím. Depresivní snímek podtrhuje ponurá hudba, černobílý materiál i kamera, která zachycuje bezútěšnou ledovou pláň bičovanou větrem. Šepiťková byla i díky tomuto filmu považovaná za nejlepší sovětskou filmařku svojí éry. Celkový dojem: 85 %. (27.12.2008)

Nepříjemně pod kůži zalézající existenciální drama z války. Na jedné straně odvaha, která se může rodit z mladické nerozvážnosti, z horlivosti, z nedostatku informací o hrozícím nebezpečí a která se tváří v tvář smrti promění v chvění. Na druhé straně statečnost, méně okázalá, ale opírající se o nejhlubší základy člověka a neselhávající ani při pohledu na oprátku. A byť je hrdinou Rudoarmějec, film se chová vůči materialismu přímo subverzivně. V okamžik krize se totiž jedná o odpověď na otázku, čemu skutečně věřím. Kdo jsem já? Soubor tkání, které teď náhodou drží při sobě a ještě pár chvil budou, ale potom ne? Je-li tomu tak, co je větší hodnotou než přežít? Vyšetřovatel hraný s děsivou jemností A. Solonicynem si je toho dobře vědom. Jeden z vyšetřovaných vyznává tutéž nejvyšší hodnotu přežití, ale halí ji do iluzí, aby se nemusel děsit sám nad sebou. Druhý je mučitelům schopen říci: „Život není to nejdůležitější“. Odkud je mu dána síla k takovému vyznání? Opravdu těžko se na to kouká… Člověk o sobě leccos neví, dokud se skutečně neocitne třeba tváří v tvář hlavni, a jak pokořující pak často bývá to poznání. Věřit Bohu, sobě nedůvěřovat. (22.03.2012)