Smuteční slavnost

Tenhle film musel komunisty nas*** jako žádný jiný. Neskutečně smutná a tísnivá atmosféra, deprese, rozkrádání majetku zabaveného režimem, znárodňování, zasahování států do pohřbů, byrokracie a hyenističtí úředníci bořící nejeden lidský osud. Rozvláčnost a místy i nuda snad mohla být i tvůrčím záměrem, aby zobrazila beznaděj a bezvýchodnost. oné doby... (26.04.2007)

Výjimečný film pracující s měřítkem snadno aplikovatelným na mnohem větší modely, rozkrývající realitu iluze fungující společnosti. Těžko si představit ideálnější látku pro černobílý film. Vyniká především hloubkou pole, kontrastem barev, kamerou, scénářem a metaforami, které už jsou snad za hranicí nesrozumitelnosti. Dál už bych musel pokračovat jen v superlativech.. (19.03.2011)

Dlho som čakal na nejaké prekvapenie z domácej filmovej tvorby. A vďaka Smuteční slavnosti som sa dočkal. Je to mimoriadny film, u ktorého mám problém vymenovať všetky jeho prednosti. Tak iba v náhodnom poradí spomeniem čiernobiely materiál, nevtieravú hudbu, atmosféru socialistického dusna, nemilosrdné obnažovanie ľudskej povahy nezávislej od režimu, úsporné vyjadrovanie a gestá hercov, množstvo náznakov, podobenstiev a odkazov. Pochopili ich aj cenzori a vedeli, kde má takýto film spočinúť. Nedávno som videl Noc nevěsty a oba filmy majú veľmi podobné videnie dobových udalostí. A oba filmy sú svetlými bodmi filmografie šesťdesiatych rokov. (27.05.2015)

Silné, otevřené, deziluzivní dílo, přesně jako literární léta 60. Kantůrkové předlohu neznám, nicméně Smuteční slavnost poměrně dobře koresponduje s jinou (a neprávem opomíjenou) šedesátkovou prózou – Svatou nocí Jana Procházky. I v ní totiž nacházíme motiv kolektivizační viny, motiv rozvratu starého řádu a motiv neodčinitelné katastrofy, na níž neexistuje katarze. V Sirového vyprávění se zdánlivě překvapivě velká porce tragiky koncentruje do negativní postavy, ale Somrův Devera zapadá do tradice deziluzivně zobrazených postav funkcionářů (u Procházky podobně tragicky dopadne mocichtivý rolník Picin). Smuteční slavnost není jen příběhem selhání komunismu jako ideologie, která chtěla vesnici přetvořit, je to zároveň obraz zjizvení samotné vesnice jako tradičního řádu. Závěrečný pohřební průvod vesničanů je jakýmsi marným gestem, pokusem vykoupit mravní selhání v čase kolektivizace, kdy mnoho jednotlivců podlehlo hrabivosti. Jejich spoléhání na tradici pohřebního průvodu jakožto manifestace sounáležitosti s neprávem zničeným sedlákem Chladilem je skrz naskrz prodchnuté falší. Skutečně trpícím je tak paradoxně Devera (kterého jeho straničtí kolegové vhodí mezi lidi, zatímco oni sami stojí v bezpečí věže a vše sledují), jeho žena Tonka (která není schopná překonat pocit viny) a v nespolední řadě Chladilova žena Matylda. Její slzy, cynicky rámované masopustním veselím, jsou jediným skutečným náznakem katarze, která však nepřináší úlevu, jen snímají zdánlivě silné postavě její masku nedotknutosti (stejně jako její pláč ve zničeném sadu). Sirový tak podobně jako Procházka vykresluje obraz vesnice v bodě nula, kdy komunismus selhal, zmizela pokorná víra v Boha a zbyl jen kolotoč viny a automatismus tradice. Nebyla to krádež pozemků a majetku, co způsobilo na tváři vesnice nejhorší šrámy, byla to právě tato neodčinitelná mravní zkáza, na níž není rozhřešení. A tak podobně jako v Procházkově Svaté noci zůstává jen jediná moc platná a neotřesitelná – příroda a z ní pramenící tradice (masopust, pokora smrti). Vskutku neutěšený obraz, který je v Sirového filmu nutné interpretovat šířeji, směrem k celkovému společenskému horizontu. Alespoň tak "čtu" Smuteční slavnost já... rozhodně nejen jako morální odsudek komunismu, ale jako pohled hlouběji, pod jednoduché schéma zločin / zločinec a trest. (04.01.2008)

Prostinký příběh, ale emocionální náboj silný jako ten Chladilův vraník. Smuteční slavnost je trochu jiný "nic moc" film, jehož veškerá síla spočívá právě v pocitech, které v člověku dokáže vyvolat, přičemž mamutí váha jeho účinku stojí mimo filmový svět. Protože tohle se kdysi tisíckrát a jednou stalo. Protože natočit to chtělo koule hodné Guinessovy knihy rekordů. Protože v celém východním bloku nebylo tolik jedlé sody, aby soudruhy po jeho zhlédnutí přestala pálit žáha. Protože se Smuteční slavnost neschovává za žádné alegorie, ale ukazuje o všechny prsteny okradeným a hladem vyhublým ukazovákem přesně, neomylně a bez vytáček. (01.01.2016)