Funeral Ceremonies
Režie:
Zdenek SirovýKamera:
Jiří MacháněHudba:
Jiří KalachHrají:
Jaroslava Tichá, Ľudovít Króner, Josef Somr, Jana Vychodilová, Lída Roubíková, Jan Kühmund, Gustav Opočenský, Božena Böhmová, Josef Bartůněk, Vladimír Huber (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Dlouho zakázaný snímek, natočený podle románu Evy Kantůrkové, se odvíjí ve dvou časových rovinách: jednak líčí vystěhování odbojného sedláka, jednak jeho pohřeb o několik let později ve vesnici, kam se nikdy nesměl vrátit - ani po smrti. Místní mocenská elita se smuteční slavnosti právem obává, průvod truchlících by se totiž snadno mohl změnit v mlčenlivý akt nesouhlasu. Režisér Zdenek Sirový, jenž baladicky laděný příběh rozložil do tří částí, postihl, jak údajný "socialismus s lidskou tváří" se s tím stalinským rozchází jen v otevřenosti represí, mocichtivost zůstává stejná. Drama bezmála dosahující rozměru antické tragédie přivádí na scénu odhodlanou ženu, vdovu po zesnulém, která urputně, bez ohledu na ustrašeného služebníka božího a navzdory místním funkcionářům, prosazuje honosnou poslední cestu. Tvůrci se přitom vyhýbají heroizaci svých hrdinů. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (128)
Tenhle film by se měl povině vysílat všem mladým, kteří by volili komunisty. Tahle syrová výpověď doby 50. let mluví za vše. Pro mě nejlepší trezorový film. Premiéru měl až 16.11.1989 na Filozofické fakultě v Praze. K filmu složil hudbu vynikající skladatel Jiří Kalach, která je tak pochmurná jako celej snímek. Matylda (Jaroslava Tichá) a Devera (Josef Somr) jsou perfektně obsazeni, stejně jako další herci i neherci. Neskutečná výpoveď tehdejší šílené doby. ()
"Jsme bezmocní, ale i tak jsme vinní." Vyhnem sa prirovnaniu k podobenstvu alebo antickej tragédii - všetci vieme, že to je presne to, čo Smuteční slavnost silne evokuje. Sugestívny psychologický obraz komunistickej spoločnosti, produkujúcej politických vydedencov, utekajúcich pred systémom, proti ktorému nedokážu efektívne bojovať, je totalitnou metaforou Sofoklovej Antigony plnou nenávisti, odpierania, obrovskej moci v rukách chladných byrokratov ale aj oslavou nezlomnej ľudskej vôle a súdržnosti v ťažkých časoch. Tak som sa tomu nakoniec nevyhol, ostatne iným spôsobom sa na túto surovú látku, postavenú na dokonalých hercoch a s krajne nebezpečnou témou hľadieť nedá. Ale je to aj neprikrášlený pohľad na obyčajných ľudí - aj tú smrť mu niektorí závideli. K dokonalosti mi chýbali len o kúsok vycibrenejšie dialógy (ale to je možno aj predlohou) a o trochu dlhšia stopáž. 85% ()
Josef Somr sa stáva vďaka svojim úlohám v českej novej vlne a niektorých nie príliš ľudových filmoch jeden z mojich najobľúbenejších českých hercov. Ťažkodepresívna smútočná slávnosť je dlhá tak akurát, aby na vás jej depresia neprešla s trvalejšími následkami. Takto sa môžeme na film pozerať a premýšlať nad ním s väčším odstupom. Škoda, že som sa naňho nemohol vďaka únave lepšie sústrediť, takže opätovné zhliadnutie niekedy v budúcnosti bude nutné. VIDENÉ ZNOVA 11/19 Takže nutné pozretie v budúcnosti sa nakoniec uskutočnilo a docenil som aj umnú scenáristickú štruktúru, čo je pri filme cca hodinovom odvážny krok, pričom všetko je prehľadné. No a ten záverečný ženin pohľad stojí skutočne za to. ()
Smuteční slavnost díky svoji kratší stopáži dokáže perfektně vtáhnout do děje a zaujmout diváka nejen svým zpracováním, ale také obzvláště působivým příběhem, který poukazuje na absurditu a zrůdnost minulého režimu, zejména v období kolektivizace. Je skvělé, že se podařilo tvůrcům na sklonku 60. let natočit i snímky, které nastavují zrcadlo tehdejšímu politickému zřízení. ()
Prostinký příběh, ale emocionální náboj silný jako ten Chladilův vraník. Smuteční slavnost je trochu jiný "nic moc" film, jehož veškerá síla spočívá právě v pocitech, které v člověku dokáže vyvolat, přičemž mamutí váha jeho účinku stojí mimo filmový svět. Protože tohle se kdysi tisíckrát a jednou stalo. Protože natočit to chtělo koule hodné Guinessovy knihy rekordů. Protože v celém východním bloku nebylo tolik jedlé sody, aby soudruhy po jeho zhlédnutí přestala pálit žáha. Protože se Smuteční slavnost neschovává za žádné alegorie, ale ukazuje o všechny prsteny okradeným a hladem vyhublým ukazovákem přesně, neomylně a bez vytáček. ()
Galerie (4)
Zajímavosti (7)
- Film nebyl schválen do distribuce, premiéra byla až v roce 1990. První veřejné promítání se uskutečnilo 16. listopadu 1989 na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. (ČSFD)
- Na konci filmu měl kostelník vyhánět komunistické papaláše z věže slovy: „Pánové, končíme!“ Tato replika byla ale příliš odvážná, proto ve filmu nakonec zazní: „Pánové, musím zamknout.“ (Cimr)
- Zdeněk Sirový se koncem života proslavil švandrlíkovskou adaptací Černí baroni (1992), začínal však jako méně výrazný příslušník nové vlny 60. let. Adaptací románu Evy Kantůrkové „Smuteční slavnost“ z roku 1967 překonal léta dramaturgického tápání a postavil se po bok svým kolegům snímkem slučujícím syrovou baladickou stylizaci obrazu s citlivě vnímaným tématem nedávných společenských křivd. Práci na filmu ovšem dokončil v době, kde se jako následek okupace v roce 1968 začaly dít křivdy zcela nové. Mezi ně patřilo i rozhodnutí, aby místo do kin putovala Smuteční slavnost rovnou do trezoru a její tvůrce byl postupně odsunut do dabingu. Premiéry se tak film dočkal až v roce 1990. (Zdroj: Letní filmová škola)
Reklama