Funeral Ceremonies
Režie:
Zdenek SirovýKamera:
Jiří MacháněHudba:
Jiří KalachHrají:
Jaroslava Tichá, Ľudovít Króner, Josef Somr, Jana Vychodilová, Lída Roubíková, Jan Kühmund, Gustav Opočenský, Božena Böhmová, Josef Bartůněk, Vladimír Huber (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Dlouho zakázaný snímek, natočený podle románu Evy Kantůrkové, se odvíjí ve dvou časových rovinách: jednak líčí vystěhování odbojného sedláka, jednak jeho pohřeb o několik let později ve vesnici, kam se nikdy nesměl vrátit - ani po smrti. Místní mocenská elita se smuteční slavnosti právem obává, průvod truchlících by se totiž snadno mohl změnit v mlčenlivý akt nesouhlasu. Režisér Zdenek Sirový, jenž baladicky laděný příběh rozložil do tří částí, postihl, jak údajný "socialismus s lidskou tváří" se s tím stalinským rozchází jen v otevřenosti represí, mocichtivost zůstává stejná. Drama bezmála dosahující rozměru antické tragédie přivádí na scénu odhodlanou ženu, vdovu po zesnulém, která urputně, bez ohledu na ustrašeného služebníka božího a navzdory místním funkcionářům, prosazuje honosnou poslední cestu. Tvůrci se přitom vyhýbají heroizaci svých hrdinů. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (128)
Na co vždycky nadávám - stopáž - tak té tu bylo tentokrát málo, protože některé dějové linky by zasloužily lépe vysvětlit a odvyprávět. Příšernou údernost filmů jako Všichni dobří rodáci nebo Tichá bolest to také nemělo, ale pořád ještě se jednalo o hodně silný a hodně smutný příběh o svinstvech komoušů. Další z parádních českých filmů z šedesátek, u kterého se nedivím, že okamžitě skončil v trezoru. 85% ()
Film, ktorý evokuje Uhrove filmy 60tych rokov (svojou ponurou atmosférou) a zároveň (spolu s viacerými - i napr. Uhrovými Troma dcérami) "ohlasuje" jednu z tém nasledujúcej dekády - kritiku starostraníkov, kolektivizácie a osudy jej odporcov. Je tu však - oproti "nasledovníkom" jeden veľký rozdiel.Smútočná slávnosť sa neobmedzuje len na portrétovanie 40-50tych rokov za účelom ukázania, akí sú noví straníci úžasní a otvorení kritike svojich vlastných radov. Pekne odvíja líniu funkcionárov, ktorí boli, sú a (pravdepodobne) aj budú na svojich miestach bez ohľadu na ideologické vlny v rámci strany. Necháva však výrazne pocítiť jeden fakt: nech funkcionári jednajú z pozície sily ako chcú, ľudia si urobia po svojom, keď sa rozhodnú. Aj "§55" pochovajú v okrese, z ktorého bol vysťahovaný, a kde mu bol zoištátnený majetok. Zaujímavá je hlavná hrdinka - vdova, ktorá organizuje pohreb a o ktorej sa nedozvieme viac, než že to bola (je) dobrá žena a že ju mali (majú) ľudia radi. ()
Nemá hraníc to, čoho všetkého sú ľudia schopní, hlavne keď sa jedná o majetok. Človek človeku vlkom ako sa vraví... to na tento film platí na sto percent. Príbehovo jednoduché a minimalistické, no vôbec sa nečudujem, že snímok premietali až po tak dlhej dobe. A najlepšie boli na tom tie myšlienky, ktoré ale nájde divák niekde medzi riadkami... skryté, no o to viac veľavravnejšie. Slušný nadpriemer. 80/100 ()
Krátká a úderná facka režimnímu svinstvu. Nejsem si jistý, že Smuteční slavnost budu ještě někdy chtít vidět, její neutěšená atmosféra ale v člověku zanechá výrazný pocit nepříjemné hanby. Snad jen některá rozhodnutí postav mi přišla né zcela uvěřitelná. Vlastně jsem ze strany představitelů státní moci očekával ještě drsnější a nekompromisnější jednání. Postava Josefa Somra tak například působila zvláštně ambivalentně, ač jsem měl pocit, že on má být jednoduše "ten zlý".7/10 ()
Krásný komentář, s nímž se ztotožňuji, napsal Marigold. Film je nesmírně silný a nečekala jsem takovou facku na závěr. Lidé jsou stále stejní. Kradou, když jim to "někdo" dovolí (nebo je zneužije, aby získal spoluviníky). Když okradený zemře, jdou "statečně" do průvodu odsoudit režim, jehož byli/jsou součástí. A ještě není hrob zasypán, už se veselí a tančí na jiné slavnosti. Masky na jejich tvářích byly všeříkající. Komunismus byl hrozná doba, ale tento film není o komunismu. Je o nás, lidech, v jakékoli době. ()
Galerie (4)
Zajímavosti (7)
- Do hlavní role byla půvedně navrhována Dana Medřická. Nakonec byla vybrána Jaroslava Tichá. (Mackin)
- Natáčelo se také v Jindřichově Hradci a Putimově. (xjert02)
- Zdeněk Sirový se koncem života proslavil švandrlíkovskou adaptací Černí baroni (1992), začínal však jako méně výrazný příslušník nové vlny 60. let. Adaptací románu Evy Kantůrkové „Smuteční slavnost“ z roku 1967 překonal léta dramaturgického tápání a postavil se po bok svým kolegům snímkem slučujícím syrovou baladickou stylizaci obrazu s citlivě vnímaným tématem nedávných společenských křivd. Práci na filmu ovšem dokončil v době, kde se jako následek okupace v roce 1968 začaly dít křivdy zcela nové. Mezi ně patřilo i rozhodnutí, aby místo do kin putovala Smuteční slavnost rovnou do trezoru a její tvůrce byl postupně odsunut do dabingu. Premiéry se tak film dočkal až v roce 1990. (Zdroj: Letní filmová škola)
Reklama