Nebe a dudy

Naivní a scenáristicky šíleně odfláknutá komedie (nejde jen o ten prostičkej děj), ale vlastně to bylo docela milý. Děcka , Fábera i Bartoš jsou skvělí, ale jak se začne řešit dělníkova dcera a továrníkům syn, tak to začne drhnout a jsou tam pak scény, nad kterými zůstává rozum stát a kde naprosto nechápu motivaci ústředních postav. Konec je prostě dost vykonstruovanej. Vlastně i to jak se na začátku Fábera a továrník potkají je dost stupidně vymyšlený. Kdyby ve filmu nehráli tak skvělí herci, tak se na Nebe a dudy nedá koukat. (28.05.2011)

Parádní česká a neotřelá klasika. Tenhle film mám moc ráda a s bráchou se vždycky podíváme, i když ho uvidíme třeba poněkolikáté... Výteční herci, poučení a zároveň lehkost sdělení, sranda a legrační scény, oživení v podobě dvou malých uličníků... Prostě když slyším název Nebe a dudy, objeví se mi na tváři přiblblý sentimentální úsměv, a to myslím hovoří za vše. (17.06.2013)

Oblíbenost filmu daleko přesahuje jeho kvality. Poměrně naivní příběh dostane každého jinak. Někdo se rozplývá nad hereckými výkony hlavních hrdinů, jiného dojmou dvojčata Bahníkova s harmonikou, jiný zamáčkne slzu dojetí nad vteřinovým záběrem jílovišťského Hubertusu, kam chodil s rodiči na nedělní merendu. Já to mám tři v jednom a nestydím se za to. (25.02.2015)

Človek si povzdychne, aké to môže byť všetko jednoduché, prežije pri sledovaní 90 min ultraoptimizmu, aby sa potom opäť vrátil do reality, ktorá je však krutá a pesimistická. Prial by som si, a to veľmi, aby sa každý ´´továrnik´´ stretol s takýmto človekom a uvedomil sa. Snáď by bol svet znesiteľnejší. (08.04.2014)

Jindřich Plachta v roli prostého chalupníka Antonína Fábery je skutečně neodolatelný a až překvapivě autentický, v symbolickém podobenství o skutečných lidských hodnotách a sociálním rozměru lidství jako takovém, natočeným logicky právě v časech největší mravní i existenční zkázy českého národa, v pohnutém bezvýchodí roku 1941. V kontextu protektorátní tvorby je to dílo pochopitelné a logicky zapadající do jejího rámce, kam jinam měli lidé utíkat a posilovat svou víru a naději, než k nadčasovým hodnotám reprezentovaným právě postavou Antonína Fábery. Herecké výkony navzdory době vzniku jsou velmi civilní (obzvláště pana Plachty) a celkové vyznění skutečně až plakátově prosté - gró národa je v jeho prostých a nezkažených lidech, tady se protektorátní umění prolíná s obrozeneckým, zejména s větví Hálkovou. A vlastně je to trochu i jako v Babičce Boženy Němcové (která v té době byla snad nejvydávanější knihou), kde prostá žena z lidu předává svou přirozenou moudrost a zkušenost vrchnosti. Tady se náprava elit koná s až naivní samozřejmostí a idyličnost žití v chaloupce je také až barvotisková, to je také největší slabinou celého tak prvoplánového snímku. Poptávka po nápravě elit je tu ovšem dobře patrná - jejich selhání v době předválečné i pomnichovské se bude vinout naší historií ještě dlouho... (02.01.2011)