Nebe a dudy

Výborný návod jak napravit starého morouse a nelidu továrníka Bartoše (Jaroslav Marvan). Bartoš se při procházce zraní. Pomůže mu skalák Fábera (Jindřich Plachta). Bartoš si nic nepamatuje a neví, že je neoblíbeným továrníkem. Dokonale se sžije s rodinou skaláka. Ti ho přijmou za svého. Celý příběh se ještě více zamotá, ale všechno skončí dobře. (01.01.2009)

Jindřich Plachta v roli prostého chalupníka Antonína Fábery je skutečně neodolatelný a až překvapivě autentický, v symbolickém podobenství o skutečných lidských hodnotách a sociálním rozměru lidství jako takovém, natočeným logicky právě v časech největší mravní i existenční zkázy českého národa, v pohnutém bezvýchodí roku 1941. V kontextu protektorátní tvorby je to dílo pochopitelné a logicky zapadající do jejího rámce, kam jinam měli lidé utíkat a posilovat svou víru a naději, než k nadčasovým hodnotám reprezentovaným právě postavou Antonína Fábery. Herecké výkony navzdory době vzniku jsou velmi civilní (obzvláště pana Plachty) a celkové vyznění skutečně až plakátově prosté - gró národa je v jeho prostých a nezkažených lidech, tady se protektorátní umění prolíná s obrozeneckým, zejména s větví Hálkovou. A vlastně je to trochu i jako v Babičce Boženy Němcové (která v té době byla snad nejvydávanější knihou), kde prostá žena z lidu předává svou přirozenou moudrost a zkušenost vrchnosti. Tady se náprava elit koná s až naivní samozřejmostí a idyličnost žití v chaloupce je také až barvotisková, to je také největší slabinou celého tak prvoplánového snímku. Poptávka po nápravě elit je tu ovšem dobře patrná - jejich selhání v době předválečné i pomnichovské se bude vinout naší historií ještě dlouho... (02.01.2011)

Nádherně optimistický a po duši hladící příběh o napravení bohatého arcimrzouta dobrotivým chuďasem patří přes všechny potenciální výtky k nejlepším „pamětnickým“ filmům. Nikdy neomrzí a i po sedmdesátí letech spolehlivě dobíjí vyčerpané duševní baterky pozitivní energií, pohodou a kouzlem, které v nás (alespoň v některých), stejně jako v protivném Bartošovi, probouzí to lepší. Vše samozřejmě stojí a padá s výtečnou dvojicí Marvan-Plachta v níž Marvan vždy znovu spolehlivě pobaví, Plachta vždy znovu dojme a pohladí po duši svou dobrotivostí a drsnou laskavostí, s níž třeba vyplácí ne pětadvacet, ale pět svým nezdárným klukům. (14.05.2011)

Bravurně natočená lidová veselohra s opravdu lidským a působivým výkonem Jindřicha Plachty, coby jako skalákem Fáberou. Velmi se mi líbili i malí harmonikáři Jirka a Lumír Blahníkovi a jimi zpívaná písnička "Nám je to jedno" se tenkrát stala velmi populární. Průmyslový magnát Bartoš (Jaroslav Marvan), který nakonec svolil k svatbě svého synovce, a jediného dědice (Raoul Schránil) s chuďasovou dcerou Anči (Jana Romanová), stále stejný mrzoutský a téměř s ničím nespokojený Jaroslav Marvan.. Tak jak ho lidi měli a mají stále rádi. Dnešní rádoby velkokapitalisté nejsou určitě o nic moc lepší než on. A to teprve filmu dodává filmu právě teprve ten správný náboj! Scény s míčem, nebo s počmáranými kozami, kdy naopak dobrák Fábera má oběma klukům klukům dát pětadvacet na zadek jsou nezapomnutelné. To se musí prostě vidět.. Plachta byl opravdu zvláštní a vyjímečný herec, člověku by se chtělo říct že skoro nehraje! Ale opak je pravdou. Vypadá, jako by se ostýchal, jako by nevěděl, kam se se svými dlouhýma rukama, i jeho pohled se uhýbá očím, na něho upřeným. Vypadá, jako by nic neuměl, nic nechtěl podat a přece- inu, je to film, který dokáže dojmout a rozveselit a který člověka naplní takovou vírou v dobré lidské srdce, zkrátka: který okouzlí jako pohádka, točící se kolem něho. On dal tomuto filmu tu neodolatelnou atmosféru (kterou mi tak obdivujeme), jímavé lidskosti a on vytvořil tak úžasně slohovou postavu obyčejného člověka z lidu, lamače (ne toho dívčích srdcí) kamene, s jeho jímavou prostostí, nemotorností, s jeho naprostým nezájmem o herecké efekty. Řekl bych že snad úplně poprvé v českém filmu (když opomenu filmy Druhá směna a Pro kamaráda oba z roku 40') tu byl celkem věrně, poutavě a především neskonale dojímavě zachycen jistý zajímavý druh českého dělníka. No co bych dodal nakonec snad jen Plachtovým závěrečným monologem. Kdy na posteli těžce raněný a zafačovaný odpovídá Marvanovi na jeho otázku, která zní.."Proč nebudeš tančit na veselce Anči s Oldřichem ?" A on mu odpovídá.. "že nebude, a že on sám to musí vědět nejlíp, protože tančit vůbec nedovede !" (24.12.2006)

Myslela jsem, že se pod tou hřejivou tíhou sentimentu rozteču jako máslo. Kolikrát viděný příběh o nápravě mrzutého staříka pomocí lásky jedné chudé rodiny, ale tak nějak mě to dostihlo. Možná kvůli vynikajícím výkonům Marvana a Plachty, možná kvůli roku výroby, kdy lidé v kině potřebovali věřit tomu, že může být a bude líp. (14.10.2011)