Přítelkyně pana ministra

A pak že dřív na sebe lidé byli hodní a vůbec se vzájemně nepomlouvali. Tady stačí aby ministr obchodu svezl výtahem mladou dámu Julinku Svobodovou a hned o tom všíchni ví. Nakonec se z toho stane ale první pomluva která nikomu neuškodí. Julince Svobodové se zvyší plat, je povýšena na sekretářku a nejenom proto že má nádherné kakaové oči se zalíbí šéfovi. A to ten šéf je přímo největší elegán v historii našeho filmu Oldřich Nový. Takže nakonec vše dobře dopadne, je to takové příjemné a milé.  Spíš milý dobový příběh než nějaká velká komedie. Hold film z roku 1940 už dneska nemusí tolik pobavit (:D). A zatímco elegantního Oldřiha Nového je radost sledovat (on to byl vážně roztomilý člověk), na místě Adiny Mandlové bych radši viděl Natašu Gollovou. Nalákalo mě zkouknutí na ČT 1, ale asi na to brzy zapomenu. (21.12.2019)

Nadprůměrná komedie z doby neveselé. Povídalo se, že Mandlová má pletky s K. H. Frankem, který by to jistě nedopustil, protože sama Mandlová se chlubila, že o ní Frank prohlásil, že to je "kurva, která se vyspí s každým cikánem". A byla to pravda. Tento film byl odpovědí, na otázku, jak dobře se Adina s panem ministrem vlastně znala. (08.05.2009)

Souhlasím s gudaulinem. Tyhle filmy neměly nic společného s reálným životem a možná proto byly tak úspěšné. Pro obyčejné lidi to patrně muselo znamenat oproštění od všedních starostí, od války, takový oddych a relax. Nejvíce se mi tady líbila asi scéna, odehrávající se v jakémsi klubu, kde hrála cimbálovka, tančil folklorní soubor a pak se tam rozezpívali "jakože" hosté. To na mě působilo a stále působí velice příjemným dojmem. Jako stará folkloristka a tanečnica to musím přece poznat ;-) Uvolněná atmosféra plná veselých, lidových písní, to mám ráda. Jak říkal Oldřich ve své roli, že tam chodí rád, že je zde vždycky taková veselá společnost. (29.12.2015)

Vidět v roce 1940 takový film muselo povznést na duchu nejednoho člověka. Dnes už se můžeme usmívat nad nereálným světem, který je nám tu reprezentován, ale pochopit ho dnešním měřítkem nelze. Jakmile totiž začnete film rozebírat, ať už podle morálky nebo logiky, selžete na celé čáře. A stejně si pak ve vaně budete pobrukovat Oči tmavohnědé, i proti své vůli. Já jsem každopádně ráda, že jsem zpětně našla snímek, kde padne ona zásadní věta otce synovi: „Jestli ti smím radit, dělej si co chceš.“  (19.11.2023)

Překvapivě jedna z těch nudnějších romantik naší předválečné éry opět variující provařené téma klepu nabývajícího celospolečenských rozměrů. Oldřich hraje svůj zaběhlý standard a Adina je sice náramně milá, půvabná a roztomilá, ale od doby, co mě úplně odzbrojila v Šťastnou cestu, mám mnohem raději její melancholičtější, psychologičtější podobu. Slavínského tvorba evidentně jde nejspíš nějak mimo mě. (05.01.2012)