Pěsti ve tmě

Nikdy nepochopím, že tento citlivě pojatý, pěkně natočený a skvěle zahraný film byl natáčen pod režíjní taktovkou režiséra, jenž má na kontě snad jen samé horší a horší díla naší kinematografie. Je to takový lehce kachyňovský snímek (až jsme bádali, jestli to opravdu nenatočil pod Soukupovým jménem), který mohu jenom doporučit. Zároveň se taky jedná asi o nejlepší český film se sportovní témtatikou... (24.08.2009)

Jeden z vůbec nejlepších sportovních filmů, které jsem viděl. Soukupovi se podařilo vystihnout stísněnou dobu končící první republiky naprosto přesně. A holešovický boxer Vilda Jakub, který tak trochu "rockyovsky" trénuje na svou životní šanci, je bezpochyby nejlepší rolí Marka Vašuta. Všechno mi do sebe zapadá - příběh, atmosféra, dialogy i okamžiky v ringu. Od začátku, kdy Vilda nefér přijde o vítězství, jsem mu držel palce, aby bojoval a nevzdal se! (16.04.2008)

Chápu, že v kontextu další filmografie režiséra Soukupa je tento jeho snímek snad až přehnaně chválený, mně ale skutečně nijak výjimečný nepřipadal. Atmosféra předprotektorátního období na mě rozhodně nedýchla a v žánru sportovního dramatu bych si představovala více tréninků a zápasů. Shodou okolností jsem v tom samém týdnu sledovala Adamcův seriál "Dlouhá míle", který na mě zapůsobil o dost víc. (27.05.2020)

Rocky po česku ? Dost možná - jenomže se nenacházíme kdesi za velkou louží, ale v srdci Evropy v předvečer doby temna ... a především: Tenhle snímek se inspiroval reálnými událostmi - je poctou československému boxerovi jménem Vilda Jakš. Zpočátku jsem se musela hodně snažit, abych při něm stála (nebo spíš při jeho filmovém představiteli Marku Vašutovi) - zdálo se mi, že jeho frajerství pramení spíš z trucovitosti nežli ze vzdoru ... což není úplně totéž. Leč s ubíhajícími minutami se tahle drobná nesrovnalost někam tiše vytratila a zůstal jen nesmírně atmosférický příběh - uhrančivý jako krásná žena, zjitřený jako neklidná doba a bolavý jako čerstvá rána. (03.10.2014)

V době kradení prezidentských per, poflakování reprezentačních fotbalistů po hřišti a "božských" zásahů ČNB jsem tak nějak ztratil svou kdysi obrovskou národní hrdost. Patrně proto mne při fandění Vildovi doprovázela kacířská myšlenka na to, že kdybychom dneska všichni mluvili německy, tak bychom byli světovým národem a bylo by nám líp. Nakonec jsem se s tím srovnal, ale namachrovaný Vilda mi trošku neseděl a jeho poskakování v ringu mi připadalo poněkud směšné v porovnání se stylovým Schallerem. Nicméně zpevňování břišních svalů házením medicimbalu z výšky mi připadalo velmi inspirativní a pokud si přitom nezlomím páteř, tak určitě vyčaruju na břiše pekáč buchet. (27.12.2013)