Half Truth
Režie:
Govind NihalaniScénář:
Vijay TendulkarKamera:
Govind NihalaniHrají:
Om Puri, Smita Patil, Amrish Puri, Shafi Inamdar, Sadashiv Amrapurkar, Naseeruddin Shah, Akash Khurana, Ila Arun, Lakshmi, Achyut PotdarObsahy(1)
Indické kriminální drama sleduje příběh Ananta Velankara (Om Puri), mladého idealistického policisty v Bombaji, který se potýká s korupcí a politickým vlivem uvnitř policejního sboru. Navzdory svým morálním zásadám je nucen čelit realitě systému propleteného s místní mafií a zkorumpovanými politiky. Jeho vztah s Jyotsnou Gokhale (Smita Patil), vysokoškolskou lektorkou, mu poskytuje emocionální podporu, avšak jeho vnitřní konflikty a frustrace z nefunkčního systému ho postupně vedou k zoufalým činům. (HonzaBez)
(více)Recenze (13)
„Orlí pohled, drsná tvář, kolem hlavy svatozář.“ [Retro kino - jubilejní 100. film] Grázlům v ulicích Bombaje i frotérům z tlačenic v dabldekrech se na nenechavých prackách strachem zježí chlupy, kdykoli zaslechnou motorku inspektora Valenkara. Lumpy totiž převychovává hned na místě tím, že z nich dělá fackovací panáky. Jenže ouha. Rama Šety je velká ryba. Inspektorovi se jen směje zpoza karetního stolku a rovnou si na něj stěžuje policejnímu náčelníkovi, kterého má na své výplatní listině. Čestnému a neúplatnému Valenkarovi to hne žlučí a na Rama Šetyho udělá tak děsivý nenávistný kukuč, že by se ho i tygr leknul. A pak si vyhrne rukávy a... začne hrozně chlastat! No to mu to nandal, gaunerovi. Zklamal tím nejen mě, ale i potenciální nevěstu Jotsnu, dívku s tak čokoládovýma očima, že by jeden i zapomněl na dietu a zákaz čokolády. Valentar je za trest přeložen, ale chlastá dál a frustraci si vybíjí na stávkujících dělnících. Dřevěnou holí je řeže hlava nehlava a nadřízení jsou rádi, že konečně pochopil smysl policejní práce. Přerod ze vzpurného Mirka Dušína do poslušného Štětináče je zdárně završen. Možná bude i medaile a povýšení. A snad i svatba s Jotsnou, jen co dívka přestane dělat z komára velblouda a věřit novinářům, kteří policejní brutalitu a mučení zadržených zbytečně nafukují a tisknou jen tzv. „poloviční pravdu.“ Valenkarův mravní úpadek završí úzkostná scéna utýrání zatčeného chlapce a běsy v očích sadisty ve službách „spravedlnosti.“ Závěrečným zúčtováním s institucionalizovaným zlem si však alespoň zachová tvář. ()
Čekal jsem snad koukatelný osmdesátkový krimi thriller z „netradiční“ země – nečekal jsem však od Indie nářez, který se nebudu po zhlédnutí bát postavit klidně i vedle těch největších pecek staré drsné školy Francie a Nového Hollywoodu 70. let. Oma Puriho jsem těsně před tímto zahlédl v Albertu Pintovi, kde ho v menší roli dělníka s nabručeným výrazem nešlo přehlédnout a tušil jsem, že by mu podobná role tvrdého policisty typu Ventury či Bronsona mohla přesně sednout – nečekal jsem od něj ale takový spád se zdánlivě vesměs tradiční stylovou postavou žánru (nesmlouvavý až povahově rozporuplný inspektor) až do tak psychologicky barvitého výkonu, precizního v dechberoucích detailech. Ty Puriho stále upřenější pohledy, ve chvíli vystřízlivení stále zoufalejší obličej, ve stavech na mol až démonicky děsivé záchvěvy hlasu, s pocitem psychického dna neustále se třesoucí obličej, nervózně nadskakující napětí v krku... Podobně mě dostávala atmosféra i celkové vyústění – divák často sleduje běžný den inspektora, včetně pouta k přítelkyni a problematického vztahu s otcem, jeho každodenní projížďky motorkou ve městě coby místního „piráta silnic“ v uniformě... Značný prostor je věnovaný realisticky zachycené činnosti policie v boji proti kriminalitě a různým incidentům. Znepokojivé situace ohledně charakteru hlavní postavy zde pravidelně jsou, k velmi zajímavým patří střety s postavou již odepsaného a teprve alkoholem sjetého mladého inspektora z jiného lokálu (opět výborný Naseeruddin Shah)... ale taková gradace až tak silně za hranici zákona i vlastních morálních postojů, přecházejícího pod vlivem alkoholu a dalších faktorů do stále brutálnějšího rozměru, ta mě dohnala, zvlášť v poslední čtvrtině. A dále už nebudu spoilerovat tím, co tento řemeselně nabitý dramatický krimi thriller (obsahující i velmi zdařilou akci) dělá rovněž ve finále nezapomenutelným. [90%] ()
„Než som sa dostal do labyrintu. Kým som bol a ako mi bolo? To si nepamätám.” • Frustrovaný policajný inšpektor menom Valenkar [PURI], rozhodne teda nebol ani žiadnym extra veľkým "chválenkárom," pretože v akejsi bombajskej štvrti, vskutku ani nebola žiadna "bombová" atmosféra, alebo povedzme, ako sa práve tento príkry bollywoodský príspevok, pre mňa postupne stával akýmsi neprehľadným labyrintom, v ktorom som sa napokon i naprosto strácal; skrátka, nielenže sa jednalo o mimoriadne prízemný zážitok, ale zároveň som sa pri ňom cítil presne tak, ako by som počas dvoch hodín neustále vesloval na galejach, tak extrémne vyčerpávajúco na mňa totiž strašne pôsobil. ()
Polopravda zní lépe. Indický Gian Maria Volonté (český Volonté je Petr Čepek), případně indický Charles Bronson, Om Puri exceluje v roli poctivého policisty Ánanta snažícího se všechny zadržené seřezat dříve, než je jeho zkorumpovaní nadřízení stihnou propustit. Šťastnějším zadrženým se může dostat seřezání za střízliva, méně šťastným se dostane seřezání v opilosti, což je běžný stav hlavního hrdiny, který se však někdy místo ze zvyku opije ze vzteku, třeba když nedostane očekávanou medaili, no a to už v cele čekají zadržení, kteří určitě museli v minulém životě provést něco fakt strašného. Přese všechno se k Ánantovi snaží chovat sympatie krásná holčina v podání Smity Patil, vzpomněl jsem si na Každý den odvahu, a to Brejchová fakt není česká Smita, kdybych se vrátil k těm často připitomělým přirovnáním. Takové to "co chceš, kam se to furt rveš", když už se na motorce ve slunečních brýlích a uniformě proháníš po bombajských silnicích jako král, tak si to pak zbytečně nekaž. Jenže, Taxikář a pornokino, takový je život. A ten Ánantův je přespříliš determinovám jeho despotickým otcem, z jehož vlivu(rozkazů) se alespoň teď v dospělosti snaží Ánant vymanit a hlavně se mu usilovně avšak marně snaží nepodobat. Otce Oma Puriho tu ztvárňuje jeho skutečný otec Amriš Puri. Samozřejmě že ne, jen shoda jmen dvou předních indických herců, kteří sem zapadají do svých typických rolí. Navíc spolu hráli mnohokrát, ať už v zásadních indických filmech, nebo určitě i bollywoodských škvárech, než stačili svou reputaci pohřbít účastí v produktech těch nejpokleslejších západních kýčařů (Láska na kari, Indiana Jones a Chrám zkázy). Ještě jedné postavě Ánant cítí, že by se neměl podobat, respektive nenásledovat stejný osud, což však na rozdíl od vztahu k otci nepramení z opovržení, nýbrž z racionality, jelikož z řad policie vyloučený opilec Mike Lobo působí jako odstrašující příklad ztroskotance, navíc s ním Ánant minimálně soucítí, pokud v tom není i jakýsi obdiv. Vedlejší roli Loba si zahrál Nasíruddin Šáh, takže s Omem Purim stejná dvojka jako ve starším Nihalaniho filmu Aakrosh, kde hraje i Amriš Puri a také se tam vyloženě mihne Smita Patil. Ardh Satya na Aakrosh dějově nenavazuje, přesto oba snímky pro dost souvislostí a možností porovnání řadím k sobě kromě toho, že se v obou případech jedná o režijně naprosto suverénní, nadupané drsné filmy, které působí spíše jako evropské nebo z Hollywoodu 70. let. Nihalani překvapil, dokázal maximum. Natočit film se Smitou Patil, který nestojí na Smitě Patil. ()
Drsné kriminální drama na mě zapůsobilo v podstatě jako hodně smutná a svým způsobem i zoufalá výpověď o korupci v policejních řadách, o moci v gangsterských rukách, tedy ve vyloženě špatných rukách, o propletenci mezi policií, politiky a temným zločineckým podsvětím.. Jediným světlým bodem byla půvabná Smita Patil.. Každopádně film k zastavení a zamyšlení.. ()
Na Indii vcelku atypické, nemá to tři hodiny, na hudebně-taneční scény, které by zpomalovaly tok vyprávění také zapomeňte. Ale nejpřekvapivější je za mě ten civilní tón a realismus, navykl jsem si na to, že hrdinové indických akčních filmů (mezi kterými mnohdy figurují i policisté) si poradí s každou situací - hrdina zápasí se stohlavým davem, jde do toho naplno, a nakonec všechny ty parchanty zfackuje na jednu hromadu. Zde se inspektor Anant Velankar (Om Puri), který se snad ani policistou stát nechtěl, pohybuje v prostředí, kde vládne korupce a policejní brutalita, avšak na to, aby dal těm dacanům po pysku, nemá dost sil, a tak své narůstající frustrace utápí v láhvi alkoholu - něco podobného bych očekával od kinematografie ruské (poslední muž, kterému zbylo svědomí, reaguje na všudypřítomnou korupci, nefunkčnost institucí a všemocnost gangů útěkem k alkoholu), rozhodně ne však indické, která si vždy potrpěla na jistou excesivnost. Díky za tip Willymu Kufaltovi! 75 % ()
Střetávání věků, společenských tříd, ale i žánrů: dynamická městská kriminálka zašpiněná brlohy a korupcí (hlavním argumentem v indických celách je pořádná facka zadrženému), potkává drama cti, sociální drama, v němž policajt, co tvrdý chleba má, nemůže vždy volit, zda se bude bít na straně práva. Čím člověk je, a co koná, se časem spojí v jedno. A k tomu tu je linie takřka nebeského světa žen, které jsou až na bídné výjimky sprostých tanečnic zcela čisté, vznešené, studují postgraduál o protestujících dělnících a pohybují se v knihovnách anebo na čaji. A k tomu všemu ještě ryze indické problémy: nejčastější odpovědí rozzuřeného manžela je opět pořádná facka té jeho staré sůvě, která je ovšem o dvě hlavy menší a vezme tím pádem druhou o protější zeď. A přicházejí pak ještě otázky po tom, zda by se mladí lidé ve městech náhodou nemohli poznat a vzít jednoduše proto, že jsou si navzájem sympatičtí (namísto aby respektovali vůli rodičů, kteří jim nastávajícího vyberou). Důležitá indická témata na pozadí tvrdé dynamické kriminálky, na kterýžto žánr se nespecializuju a vidím v něm okamžitě a ve všech produkcích všech zemí ten samý schématismus: desperado řítící se do samoty a proti němu pekla a mizející láska. ()
Ánant Velankar je "fylogenetický" policajt, akční policejní komando je to jediným místem, kde může být tolerován a zároveň jediným (?), kde může uplatnit své psychopatické sklony. Režisér Govind Nihalani nám ho modeluje naráz a pak postupně jeho meze ještě rozvíjí: poďobaná tvář, zarputilý pohled, ale především velice nepříjemný hlas (zvláště, když je opilý - to se snad nedá nadabovat!). Jeho osoba (známe její pozadí a zřejmý důvod výbuchu psychózy) nás tedy mnoho nepřekvapí, její vývoj je lineární a tedy i logický. Film však zřejmě zkoumá nejen policajtův příběh, ale i jeho sociální prostředí. V interakci děje a místa tak můžeme uvažovat o tom, co autor nazývá "ardhasatya", polopravdou či půlkou pravdy. Tu druhou "půlku" zřejmě reprezentuje psychopat, ovšem jiného typu, Ráma Šetty. Jejich konflikt a jeho vyústění nám (zřejmě) odhaluje pravdu celou. Jiným pohledem by mohlo být, že tou druhou polovinou (snad rovněž komplementární) je Ánantova distinguovaná přítelkyně. Spojení agrese s korupcí bych nicméně dal přednost. - Přitom se nejedná o "charakterový indický film", tento mohl být nastočen kdekoli (i v Hollywoodu); "půvab orientu", místo a herci, je snadno odmyslytelný a převoditelný do jiných podmínek. ()
Indické poliziotteschi s drsným policistou v hlavní roli, který jako jediný chce bojovat proti všemu bezpráví a přitom mu všichni hází klacky pod nohy jak ze stran policejního sboru, tak i snad všech mimo něj. Zpočátku mi to přišlo poněkud nedomrlé ve smyslu jedné egyptské gangstersky, takže spíš než zdařilou žánrovou tvorbu to připomínalo urputný pokus o žánrový velkofilm kinematografie, která jimi není proslavená. Zatímco ale u Egypta to exotikou začalo i skončilo, tak tady se tvůrci naštěstí vydali jiným směrem a technické nedostatky dohnali na scénáři. Nakonec z toho vypadl především psychologický příběh jednoho policisty, který je sám proti všem. Jeho kolegové některé zločiny přehlížejí, protože za nimi stojí až moc vlivní lidé, jeho rodiče ho už od dětství neustále nutí do velké kariéry policisty, kterým ani nechtěl být a zbytek veřejnosti vnímá, kvůli politické i ekonomické situaci, že policie nedělá, co má a ještě používá brutální praktiky při výslechu zadržených. Takže ve zkratce, živit se tady jako polda je na nic a ještě jako čestný polda je prakticky nemožné. Samozřejmě tu také mafie a politici (a policisté) jdou ruku v ruce a hlavní hrdina Anant taky není žádný ubohý nedoceněný klaďas od přírody, ale muž s obří frustrací, která se tím, jak se kolem něj vše ještě víc kazí, jenom zvyšuje a tak v některých chvílích v něm převládne amok a to mu už v tak nepříjemné situaci jenom ještě víc uškodí. A i s drsnými metody výslechů to je mnohem složitější, když vše vidíme ze všech perspektiv a díky tomu se s nimi dá těžko jak souhlasit, tak i být úplně proti nim. Takže ano, nakolik mi nesedla celá ta melodramtická romantická dějová linka a nakolik to někdy stylově vypadá až moc obyčejně, dokáže to ve výsledku zapůsobit. Dokonce to je i film nejspíš mimo tradiční Bollywood, jelikož se zde vůbec nezpívá. Slabé 4* ()
"A není jiný způsob než bití a mlácení?" Ze začátku jsem měl pocit, že poněkud drsnější vyšetřovací metody mladého policisty Ánanta Velankara nám mají něco říct o této osobě. A minimálně ta linka příběhu o jeho komplikovaném vztahu s despotickým a násilnickým otcem nám názorně demonstrovala, že "jablko" mnohdy vskutku nepadá daleko od stromu. Postupně jsem ale došel k poznání, že tohle drsné indické krimidrama vypovídá asi ještě více o žalostných podmínkách zdejší policie. Asi mě přitom ani tak nepřekvapila míra korupce v policii jako spíše ty násilné metody její práce. Z tohoto pohledu byla výborná pasáž s kritickou přednáškou jedné občanské aktivistka na dané téma. Neumím posoudit, nakolik film v tomto ohledu odpovídá realitě, ale s ohledem na ty různé novinové články zabírané kamerou bych si spíše myslel, že jde o hodně krutou realitu. Docela mrazivé... ()
Ananta Velankara pochází z rodiny, kde se policejní řemeslo dědí z generace na generaci. O jeho osudu je tak předem rozhodnuto. Nedokáže čelit despotickému otci, ale neumí se přizpůsobit policejním metodám ovládaným korupcí. On sám se tak zmítá mezi poslušností a pochybnostmi o smyslu své práce. A tak frustraci léčí alkoholem a marnými pokusy zachovat se správně. Dostává se tak do stále větších potíží, až už není cesty zpět... Více než sociálně-politický aspekt mě zaujalo osobní drama člověka, který prohrává boj hlavně se svými vnitřními démony. ()
POLOVIČNÍ PRAVDA...Nově povýšený policista má do činění s korupcí, romntikou a brutalitou....Příkladný policejní film v indických podmínkách, ()
"A není jiný způsob než bití a mlácení?" Ako sa chcel inšpektor Velankar dobrým policajtom stať a ako mu v tom skorumpovaný a s organizovaným zločinom prepojený systém aj nie veľmi príkladná otcovská výchova zabránili. Frustrácia z neúspechu vedie k fľaške, tá zase podporuje sklony k násiliu a neprospieva ani pokusom o ľúbostný život. Napriek okolnostiam aj varovnému príkladu odpísaného bývalého kolegu sa snaží ísť proti prúdu a urobiť pre spoločnosť čosi dobré, čo sa mu v úplnom závere svojim spôsobom aj podarí. Aj po viac ako štyridsiatich rokoch sú tu stále aktuálne univerzálne prvky ako médiá ovplyvňujúce verejnú mienku, zametanie káuz pod koberec, mafiáni tlačiaci sa do politiky. K tomu indické špecifiká: dohodnuté svadby, dobré meno rodiny, výsluchové metódy z ktorých sa u nás robia kauzy a primiešavanie angličtiny, keď treba niečo presne špecifikovať alebo niekomu vynadať. Drsná policajná dráma z exotických končín, ktorá kľudne obstojí po boku slávnejších západných kolegýň. Za štyri telefonáty červeným aparátom. (vďaka Willymu Kufaltovi za zaradenie do premietania) ()
Reklama