Režie:
Jan ŠvankmajerScénář:
Jan ŠvankmajerKamera:
Miloslav ŠpálaHrají:
Petr Meissel, Gabriela Wilhelmová, Barbora Hrzánová, Jiří Lábus, Pavel Nový, František Polata, Anna Wetlinská, papež Jan Pavel II.VOD (1)
Obsahy(1)
Jednou z hlavních postav slavné alegorie Jana Švankmajera je utrápená listonoška (Bára Hrzánová). Surrealistická koláž začíná v trafice, kde si další z podivínských hrdinů koupí obscénní časopis. Z vystříhaných nahotin vyrábí pomůcky pro sadomasochistickou seanci. Také další dva spiklenci slasti se projevují jako vášniví kutilové. Upocený trafikant (Jiří Lábus) sestavuje neobvyklý aparát, tajnůstkářský frotér (Pavel Nový) si vytváří dráždidla pro autoerotické masáže. Velmi zvláštní jsou rovněž sexuální praktiky žen, mezi nimiž figuruje také půvabná televizní hlasatelka (Anna Wetlinská)... Mistrně zaranžovaný kaleidoskop vypráví o novodobých vášních a perverzích. Mozaika, v jejímž finále někteří zemřou a jiní si prohodí své role, je unikátním průhledem do lidského podvědomí. Je také jízlivou satirou o současném světě plném erotických fetišů. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (92)
Tušil jsem, že pro mě Spiklenci slasti budou představovat jeden z vrcholů polistopadové kinematografie, avšak nečekal jsem, že zrovna Jan Švankmajer by se svým odporem vůči konzumní kultuře mohl vystavět celovečerní pomník celebritě, a sice hlasatelce Anně Wetlinské, která shodou okolností měla pozitivní vztah k rybám již ve svém lehce obskurním filmovém debutu Čistá řeka. Až magicky podivuhodné fetiše tří mužů a tří žen skládají dohromady překvapivě dojemný příběh, což zajímavě kontrastuje se Švankmajerovým odporem k tzv. člověčině v umění, který manifestoval na premiéře tohoto filmu. Toto hřejivě humanistické vyznění díla je vedle perfektní práce s herci a jako vždy geniální vizuálnímu provedení podpořeno skvěle vybranou klasickou hudbou. ()
Musím říct, že vidět Lábuse dělat takovýhle "úchylačinky" působí vážně bizarně, neřekl bych do něj, že přijme takovou roli, ale je to milé překvapení:) U takové Báry Hrzánové to už překvapení není:) Teď vážně. Spiklenci slasti jsou podle mě vůbec nejodvážnější Švankmajerův film, s největším přesahem za průměrnou diváckou snesitelnost a chápavost. Surově nám tu ukazuje rysy lidské sexuality a pokušení, které jsou naprosto běžné mezi námi všemi, ačkoliv si to mnozí vůbec nepřipouští (nebo alespoň nechtějí připustit). Jedná se o velmi kontroverzní a tématicky nadčasový film, který by vůbec nebyl špatný jako povinná nauka pro některé méně uvědomělé jedince. Jeden z těch snímků, který rozděluje lidi na dvě skupiny. Velký zážitek. A vlastně je to celé ohromně zábavné:) ()
Bezesporu nejskandálnější film v dějinách české kinematografie. Vždyť co Švankmajer provádí s ikonou serióznosti a korektnosti, jakou je hlasatelka ČST, to je rouhání svatokrádežnější, než kdyby předvedl porno papeže s Večerníčkem. Angažováním živé Anny Wetlinské (jejíž jméno můžeme číst i na balíčku od pošťačky Hrzánové) ustavuje Švankmajer ve svém filmu čtyřdimenzionální prostor. Co vlastně spojuje jeho spiklence? Především nutkavá potřeba cítit, pociťovat, fyzicky zakoušet. Zároveň potřeba (erotického) vztahu, jehož nezbytnou složkou je přesná homeostatická rovnice (o mnoha neznámých), u každého jiná. Tyto dvě potřeby a jejich naplňování, resp. ukájení, se ovšem vzájemně míjejí. Divné, že? Do hlubin symboliky jednotlivých akcí a jejich propriet se nehodlám pouštět, nejsa k tomu kompetentní. Všimněme si však alespoň protikladnosti toho, co „dostává“ Nového (ptačí chlupaté a škrábavé dráždění pokožky) a jeho manželku Wetlinskou (rybí studená, mokrá, mrtvá hladkost); v téže kádi Domina utopí Slepičáka, jenž je (coby pernatec) jejím vrahem a jejichž ne-vztah je podivuhodně komplementární. Dokonalá homeostáza rovná se smrti. Lábusův stroj na iluzi bohyně z obrazovky přesně odpovídá průrvě v realitě každého vztahu: vidíme bytost, o jejíž skutečnosti nic nevíme a vnímáme akce, které provádí stroj jejího těla, domnívajíce se, že "ji" milujeme a že "ona" miluje nás. Pošťačka to řeší přesně obráceně: sama spojovatelkou mezi všemi ostatními, žije jen ve své hlavě nabouchané chlebovými kuličkami - má jistotu pravdivosti, jíž disponuje jedině sen. Co ale ještě spojuje šest spiklenců slasti? Je to právě onen spiklenecký vztah ke světu; tajně, pokradmu, pološpiónsky, nedůvěřivě, dychtivě a opatrně „ukrádat“ z tohoto světa podivuhodné drobnosti, které se v něm nacházejí, s nimi nějak nakládat, tvořit, aranžovat. Tušit tajnou řeč fádních věcí, skryté významy banalit, svět jako schránku tajemství. Jsou to lidé vytahující věci ze zásuvek a zase je tam ukládající, lidé lezoucí do skříní – které skrývají nejen tajnosti jejich vlastního nevědomí. Taková skříň může být tajným vchodem do nitra zeměkoule. Například. Útěšný film. Proti pornošuntu, který nás všude obklopuje, bojuje tím, že ho bere až nábožně vážně. Dokud budou lidé, kteří se na svět dívají tak, jako se dívá Švankmajer, není tento svět ještě zcela ztracen. Komentáře: Flipper, dwi ()
Spiklenci slasti jsou klasickým Švankmajerismem. Umělecké dílo, na které se krásně kouká, ovšem těžko pochopí, ale svou pointu to má. V tomto případě náš velký PAN umělec alegoricky ukazuje perverznost naší společnosti a touhu po dosažení uspokojení. Jsem přesvědčen, že Sigmund Freud z nebeských výšin aplauduje. 75% ()
Asi jsem oproti zdejším šestasedmdesáti procentům úchyl začátečník a prase junior. Můžete tady tuhle snůšku bizarnosti obhajovat jak chcete, ale já viděl jen hříčku filmového experimentu, jehož pointa je pro mě jako Lochnesská příšera. Podle spousty lidí prý existuje, ale já ji neviděl... (Litoměřice 2013, 5/14) ()
Galerie (8)
Zajímavosti (3)
-
Úvodní slovo mistra Švankmajera při premiéře filmu:
Dámy a pánové,
je stále ještě mnoho lidí, a to i z tzv. odborných kruhů, kteří si pletou umění s rákoskou. Jsou totiž přesvědčeni o tom, že umění má vychovávat, že skutečné umění má dělat člověka lepším. Proto řada tvůrců, aby splnila tento v podstatě domestikační požadavek na umění, pěchuje svoje filmy tím, čemu se v českých zemích familiérně říká člověčina. Mohu vás ujistit, že nic podobného v mém filmu nenajdete. Jestli má totiž umění vůbec nějaký smysl, pak ten, že má dělat člověka svobodnějším, že nás má osvobozovat právě od oněch domestikačních návyků, které nám již od dětství vtlouká civilizační výchova. Výchova, jak víme od Sigmunda Freuda, je nástrojem principu reality, zatímco umění je plodem principu slasti. A tyto dva principy se mají vůči sobě jako pes a kočka, jako voda a oheň, jako represe a svoboda. A o tom je právě film, který za chvíli uvidíte. Spiklenci slasti, kromě toho, že jsou prvním erotickým filmem, ve kterém se nesouloží, jsou především filmem o svobodě. O absolutní svobodě, tak jak jí rozuměl například božský markýz de Sade. Téma svobody, jediné téma, pro které ještě stojí za to vzít do ruky pero, štětec nebo kameru, je v tomto filmu podáno formou černé grotesky. Domnívám se, že černý a objektivní humor, mystifikace a cynismus fantazie jsou adekvátnější prostředky k vyjádření pokleslosti doby než již zmíněný, pokrytecký, zato v českých filmech oblíbený, zápach člověčiny.
(Předneseno v pražském kině U hradeb, říjen 1996). (charlosina)
- Za celý film herci nepovedia ani jedno slovo. (Jello Biafra)
- Poslední film pro herečku a hlasatelku Annu Wetlinskou. (M.B)
Reklama