Spiklenci slasti

Pokud se dostanete do situace, kdy po vás bude náhodný laik chtít doporučení na jakýkoliv Švankmajerův film, ujistěte se že Spiklenci slasti jsou tím posledním filmem, o kterém se mu zmíníte. Pochopitelně to neznamená, že je špatný, proti tomu ostatně svědčí i 5* v mém hodnocení, ale podle mě musí být na tento film divák být připraven dávno dopředu a to soustavným brainwashingem jiných jeho filmů. Jednoduše je to film nejméně stravitelný a to hned z nékolika důvodů. Zatímco jednu skupinu lidí odradí typická úchylnost, tentokrát navíc umocněná silnou sexualitou jako hlavním motivem, další skupina lidí začne ohrnovat rypáčky nad veskrze lacinou vizuální stránku (skutečně podobný obraz produkuje i moje amaterská kamera) a zbytek obecenstva ještě prořídne díky těm, co se nemohou vtěsnat do hereckých výkonů. U Švankmajera jsme zvyklí předevśím na jeho animace a když už se nějaké živé postavy v jeho fimech vyskytují, povětšínou rovněž v bizardních úlohách a málokdy skutečně mluví (výjimkou je např. Zahrada nebo Otrantský zámek), dalo by se proto říct, že režisér s herci patřičně pracovat neumí. To je však základní chyba, je tomu totiž právě naopak. Ano, herci působí naprosto neobyčejně a nepřirozeně především díky tomu, že nemluví když je to třeba, při veškerých stycích a možnostech komunikace jen jaksi mumlají a vydávají podivné zvuky, jenže i toho nejméně inteligentního člověka by to mělo navést na základní myšlenku filmu. Přiznám se, že i já jsem během sledování dost často měnil postoje, film odsuzoval, pak zase vychválil, pak nevěděl co si myslet, jenźe pak pŕišla pointa, poslední scéna, zatmívačka a já pŕestal dýchat. Ne proto, že by to bylo nějak šokující nebo překvapivé, nýbrž extrémně působivé. Zpětně do sebe celý film začne zapadat, chápete do detailu každičký prvek a chrochtáte blahem nad tak dokonalou kompozicí. Znám lidi, kteří Švankmajeru tvorbu pokládají především za interesantní vizuální počin, těm však, kdo mají potíže s odhalováním jejich point lze doporičit právě filmy jako tento. A rozhodně také těm, kdo tvrdí, že Švankmajer nemá na celovečeráky bez animací. (13.10.2006)

Ve Spiklencích slasti se Švankmajer animovaným pasážím velkou část filmu vyhýbá a připravuje si půdu pro vynikající masturbační finále. V tom se hlavní postavy ukájejí těmi nejsurrealističtějšími způsoby, jaké kdy spatřili filmové plátno (kapři cucající palce Anny Wetlinské jsou tím nejmenším!). Problémová je však první půle, kde se autoři spolehli na klasický herecký projev - někdy se to povedlo (Hrzánová je rozený klaun), někdy méně (Petr Meissel v hlavní roli je trochu nevýrazný). Kdyby byl film kratší, a člověk by nemusel tak dlouho čekat, než mu Švankmajer předloží svou tipickou poetiku, bylo by to za plný počet. (12.07.2009)

Šuměnka, Ikaros s kohoutí hlavou, pošťačka, resuscitační Anča, televizní hlasatelka...To mi je ale bizarní partička, vyvolávající rozpaky ! :)) Šest postav, jedna lepší, než druhá; takové originální seskupení těžko najdete; zdánlivě nemají nic společného, občas se "potkají", ale jako kdyby to bylo jenom dílem náhody. Jenomže zpracování pana Švankmajera je geniální a poutavé do míry úplného pohlcení; nebudete postavy vnímat jako, řekněme devianty (jejich způsoby "udělat si radost" nejsou zrovna běžné...:)) ), ale jako lidi, které potkáváte na ulici, třeba i každý den (nikdy nemůžeme vědět, co se odehrává za zavřenými dveřmi, že ano...). Provokativní i úsměvné, kontroverzní i fascinující ve své... škaredosti (?), s podtextem lidského tajemství i slabosti. P.S.: nebylo by to ono bez výborně padnoucí muziky (25.05.2024)

Pokud tím chtěl Švankmajer říci, že jsme otroky fyzických rozkoší, před láskou ke skutečnému člověku dáváme přednost různým šidítkům (případně mediálním modlám) a spíše než něha je v nás skrytá krutost, pak se mi moc líbí, jakým způsobem to říká, i když osobně stále ještě věřím, že zas tak hrozní nejsme (i když trochu hrozní samozřejmě jsme). Pokud to říct nechtěl, nevadí, já si to tam i tak našel. Za povedené považuji závěrečné titulky s uvedenými odbornými poradci (Buňuel, markýz de Sade, Freud ad.) a s poděkováním pornografickým časopisům. (31.12.2007)

Tušil jsem, že pro mě Spiklenci slasti budou představovat jeden z vrcholů polistopadové kinematografie, avšak nečekal jsem, že zrovna Jan Švankmajer by se svým odporem vůči konzumní kultuře mohl vystavět celovečerní pomník celebritě, a sice hlasatelce Anně Wetlinské, která shodou okolností měla pozitivní vztah k rybám již ve svém lehce obskurním filmovém debutu Čistá řeka. Až magicky podivuhodné fetiše tří mužů a tří žen skládají dohromady překvapivě dojemný příběh, což zajímavě kontrastuje se Švankmajerovým odporem k tzv. člověčině v umění, který manifestoval na premiéře tohoto filmu. Toto hřejivě humanistické vyznění díla je vedle perfektní práce s herci a jako vždy geniální vizuálnímu provedení podpořeno skvěle vybranou klasickou hudbou. (12.03.2024)