Zánik domu Usherů

Rozpadající se sídlo jako objektivně-subjektivní časoprostor otevřený různorodým pocitům strachu je svou obrazovou složkou opravdu výbornou ukázkou adaptace, která se může přesně držet mluveného slova, ale přitom přetransformovat děj tak, že právě z jeho vizuálního překrývání dvou rovin vytříská co nejvíc odpudivé atmosféry a čirého děsu, který se podaří navodit u málokterého hororu, v němž figurují živé bytosti. (02.01.2010)

O žiadnom filme nemôžem povedať to, čo o tejto Švankmajerovej interpretácii rovnomennej Poeovej poviedky - zhruba takto by vyzeral film, ktorý by som nakrútil, ak by som sa do nejakej filmovačky pustil. Čiernobiely obraz, vtieravý, nepretržitý pocit nemého filmu napriek celkovej zvukovej stope, príbeh vyrozprávaný prostredníctvom neživých vecí (statické či skúmavé zábery doplnené o animované pasáže), nadbytočná recitácia textu (volená i napriek tomu, že sa ráta s divákovou znalosťou predlohy) použitá z čisto estetických pohnútok (to nie ľudský hlas posúva príbeh dopredu, ale obraz a takisto i v čase sa odvíjajúca monotónna dikcia špecificky zafarbeného hlasu, ktorý sa zdá byť skôr hudbou než hlasom)... Zvlášť milujem zábery inšpirované štrukturálnou abstrakciou fotografického štýlu Emily Medkovej, odhaľujúceho vnútorný život vonkajších štruktúr a devastovaných povrchov, často s antropomorfným vyznením - Švankmajer vzdáva hold kolegyni zo Surrealistickej skupiny tým, že hypnotické obrazce na časom i človekom ohlodaných stenách, ktoré tak rada fotografovala, animuje, tj. vytvára falošnú patinu, tj. vytvára autonómne, fiktívne dejiny čohosi, v tomto prípade zámku Usherovcov. Keď človek vidí, ako sa do múru samé od seba vrývajú dve symetrické jamky evokujúce (vyhasnuté) oči, nepotrebuje žiadnu definíciu konkrétnej iracionality... Napriek hromade ohlasov vidiacich v tomto diele len svojskú a podivnú filmovú verziu klasického strašidelného príbehu, nemyslím, že by Švankmajera zaujímala hrôza ( i napriek tomu, že archetypálne pocity desu sú tu servírované v naozaj ťažkotonážnom balení). Pravdou však zostáva, že tento kraťas nedisponuje relevantným počtom okato surreálnych "zvláštností". Takže - horor v službách surrealizmu alebo (nedajbože) naopak? Odpovedzte si na to až pri poslednom zábere, v ktorom dochádza k neuveriteľnej transformácii istého poeovského erbového znamenia. ****** z *****. (27.09.2008)

Švankmajerova adaptace Zániku domu Usherů připomíná spíše experimentální videoprojekci než krátký film. Petr Čepek deklamujícím hlasem předčítá text ze stejnojmenné povídky Edgara Allana Poa a do toho se objevují různé animované výjevy. Otisky koňských podkov nebo "prchající" nábytek patří k nejlepším. Je to "něco jiného", ale zase nic tak geniálního. (13.11.2011)

Celý film provází permanentní mrazení z nepříjemného očekávání věcí budoucích a z tušení neodvratitelné tragédie. Neoddiskutovatelné kouzlo přidává Švankmajerovu snímku skutečnost, že zde neúčinkují herci - divákova fantazie má možnost popustit uzdu těm nejdivočejším představám. Celkové "blairwitchovské" atmosféře zdařile napomáhají úchvatné vizuální efekty (hrátky s hlínou, zdivem domu), hlas vypravěče k nosnému příběhu skvěle pasuje. Pro zdokonalení zážitku doporučuji zhasnout všechna světla. (24.04.2010)

Dokonalá studie ech, která Poeovu povídku neilustruje, ale zhmotňuje. Vítězství filmu nad hercem. Na okraj příbuzné ozvěny Rilkovy: „Opuštěnost, opuštěností obstoupená, tání / něh, jež se dotknou něh jak něžných říz… / Toť tvůj interiér, který bez ustání / se hýčká k zdání, řekl bys; // hýčká se v sobě, jemuž rovna nemá, / odrazem vlastním osvětlován jsa. / Takto vymýšlíš téma / vyslyšeného Narkissa.“ (22.03.2013)