Skalpel, prosím

Pseudofilozoficko-hluboké rozjímání, opocená čela a "národní umělec" Macháček vypouštějící ze svých úst odborné lékařské termíny, tak hrozně křečovitě, kdy prostě nešlo uvěřit tomu, že se jedná o naprostou jedničku ve svém oboru - neurochirurgie. Navíc ta spousta do příběhu (ne)násilně vložených "náhod" (shledání a operace nejlepšího přítele ze studií Mikeše či nemoc a smrt dcery nejschopnějšího kolegy docenta Krtka). Dozajista zajímavě natočené, ale mě to nebavilo. Bohužel. 50% (08.01.2011)

Režijní styl Jiřího Svobody mi nesmírně vyhovuje. Absolutní nepodbízivost divákovi, jasný postoj po celý film, scény, které by mohly jednoduše sklouznout k patosu (např. když děda přesvědčuje primáře, aby provedl operaci), ale přitom zůstávají syrovou výpovědí o člověku, jeho strachu a touhách. Pan Macháček naprosto přesvědčivě ztvárňuje stárnoucího lékaře, který začíná pochybovat o svých schopnostech, přitom musí řídit tým lékařů a provádět náročné operace. Navenek musí působit sebejistě a rozhodně, uvnitř je však zmítán pochybami jako každý člověk. Prostřednictvím jeho vnitřních monologů můžeme zkoumat jeho pocity, strach i radosti z malých vítězství pro lidstvo ale velkých pro člověka. Ještě zajímavější je pak tragická postava doc. Krtka (Radoslav Brzobohatý). To, jak zahrál pocity poté, co mu zemřela dcera, jsem dokázal plně docenit až na základě svých zkušeností... Ve filmu se prolíná civilní podání umocněné neustálým odpočítáváním času se syrovou odtažitou kamerou a citově vypjatými okamžiky (smrt Brzobohatého dcery, lékařské spory). Je zajímavé, že snad během celého filmu nezazní hlasitější dialog, emoce jsou vyjádřeny spíše výrazy a kamerou (pro mě je snad nejúžasnějším filmovým záběrem scéna, kdy malý "Uzlík" leze vyplašeně i zvědavě zároveň do tunelu CT). Můžu doplnit, že nemocničního prostředí jsem bohužel s manželkou užil mnoho (a to právě v Motole), takže z porovnání vím, že atmosféra ve filmu se reálu přibližuje velmi. (29.10.2005)

Tak tenhle film mi definoval dokonalého chirurga - žádnej hřejivě milej Chudíkův Sova nebo zábavný Štrosmajer, ale koncentrovaný, vážný, mírně strašidelný Macháček. Výborný psychologický film, jeden z nejlepších v naší kinematografii z nemocničního prostředí. (04.01.2023)

Když se na to dívám s odstupem času a vlastně poprvé v trochu jiném než dětském věku, působí to na mě jako vitrína tehdejší doby, skoro až surrealisticky zdémonizované prostředí nemocnice, šedotmavá pod kůži se zarývájící atmosféra márnic z doby, kdy nám bylo filmem předkládáno, že přijít do nemocnice je vlastně nekonečná lidská tragédie, kterou bude nutno řešit něčím tak tragickým, jako je operace za doprovodu tragicky žalostných myšlenek pana primáře, tragicky pro sebe přemýšlejícího o tom, že před ním stojí nemocný člověk, už ty názvy jako "operace mé dcery" v sobě evokují něco jako "tragédie mého dítěte". Když si dovolím to říct otevřeně, z určitého pohledu je tenhle film v dnešní době vlastně úplně směšný. I když, byl sem kolem roku 90´ na operaci, mohlo by se to nazvat "operace ve skleňáku" a tehdy to prostředí opravdu bylo jako kůlna Salvadora Dalího... Tok myšlenek, který ve mě vzbudil tento film je vpravdě nekonečný, musím se přinutit udělat tři tečky za větou a vzdálit se... (03.05.2018)

...veľmi ospevované v tej dobe....ale v kine som sa nudil.....nebolo to zlé....ale nemalo to napätie,konflikt....nič bežný príbeh z nemocnice .....Barbara Brylska bola jedným z mála pozitív filmu žiaľ len staticky postávajúcim bez emócii.....záver:nuda a len čakáte ,že niekto už konečne otvorí ústa,aby sa to aspoň trochu pohlo dopredu.... (07.12.2020)