Skalpel, prosím

Životní bilancování stárnoucího lékaře - profesora (vynikající Miroslav Macháček), který je uznávaným odborníkem v neurochirurgii. Ve filmu se prolíná jeho soukromý a profesní život, prostředí kliniky, kde pracuje, a stojí před obtížným rozhodnutím, zda se má pokusit operovat malého chlapce, ačkoliv nadějě na úspěch se zdá být téměř mizivá. Z jeho soukromí do popředí nejvíce vystupuje manželka (Jana Brejchová), též lékařka, a syn Ondra (Ondřej Pavelka), který se "odrodil" a místo cesty v otcových šlépějích se stal archeologem. Film zabírá z různých úhlů pohledu práci a různé problémy zaměstnanců v nemocničním prostředí a zajímavým způsobem vykresluje (hlavně prostřednictvím monologů postavy profesora) jejich psychologii. Tento výtečný snímek byl natočen podle stejnojmenné literární předlohy Valji Stýblové. (06.01.2012)

Tomuto filmu jsem se vyhýbal jak čert kříži, jeho sledování bylo doprovázeno občasnými pohledy na hodinky, ale celkový dojem byl kupodivu docela pozitivní. Docela, ne zcela. Ačkoliv je to bezesporu velmi povedený film, který se opírá o psychologii postav, děj je díky mnoha vedlejším postavám roztříštěný a jakýsi tmel v podobě vnitřního monologu (jink by to přece nebylo tak psychologické, že;-) hlavního hrdiny mi v plném prožitku rozhodně nepomáhal. Spíše než o dramatický oblouk tu jde o vykreslení postav, života v nemocnici, náročnosti práce a nároků na lékaře. Ne, není to málo, obzvláště vezmeme-li v potaz skvělé výkony herců. Přesto mám z filmu pocit jako z českých nemocnic - chlad a odtažitost. (25.09.2008)

Stárnoucí neurochirurg uvízl na jakési pomyslné životní křižovatce, bilancuje, vede vnitřní monology a ze všech svých sil se snaží řešit/vyřešit vše, co ho v daném časovém období potká. Jedna si v takovou chvíli uvědomí, že je to i úplně obyčejný člověk, s manželkou, synem, že je to šéf, takže nese zodpovědnost za své oddělení (např. Volejníková), trápí se neřešitelnými problémy (doc. Krtek) a čeká ho velice těžké rozhodnutí ohledně operace malého Uzlíka, kde je cca 3% šance na úspěch a všichni kolegové stojí proti němu. Do toho všeho přivážejí do nemocnice zraněné z autonehody a on místo spánku nastupuje na operační sál... Výborné psychologické drama z chirurgické kliniky. A ještě malá douška na závěr Macháček-Brejchová-Brzobohatý-Mišovic úžasní. (25.07.2019)

Náš nejlepší film z nemocničního prostředí. Domnívám se , že vychází z biografie našeho předního neurologa Prof. Zdeňka Kunce . Divákovi dává nahlédnout do zakusilí neurologie , přímo mozkové mikrochirurgie , která u nás v době natočení tohoto filmu začínala rozkvétat.Je to jakýsi časový usek z tohoto oddělení . setkáme se tam s hlavním hrdinou , primářem , na kterém leží veškerá odpovědnost a který už začíná bojovat se stařím, a vidíme i jeho osobní život, setkáme se s příběhem jeho kolegy , který ač dobrý lekař , stanul tváří v tvář nevylečitelné chorobě a nakonec poznáme i ambiciozní stárnoucí lékařku , která s musí vyrovnat s vlastní neschopností. Přeji příiemný zažitek.) (23.07.2005)

Když se na to dívám s odstupem času a vlastně poprvé v trochu jiném než dětském věku, působí to na mě jako vitrína tehdejší doby, skoro až surrealisticky zdémonizované prostředí nemocnice, šedotmavá pod kůži se zarývájící atmosféra márnic z doby, kdy nám bylo filmem předkládáno, že přijít do nemocnice je vlastně nekonečná lidská tragédie, kterou bude nutno řešit něčím tak tragickým, jako je operace za doprovodu tragicky žalostných myšlenek pana primáře, tragicky pro sebe přemýšlejícího o tom, že před ním stojí nemocný člověk, už ty názvy jako "operace mé dcery" v sobě evokují něco jako "tragédie mého dítěte". Když si dovolím to říct otevřeně, z určitého pohledu je tenhle film v dnešní době vlastně úplně směšný. I když, byl sem kolem roku 90´ na operaci, mohlo by se to nazvat "operace ve skleňáku" a tehdy to prostředí opravdu bylo jako kůlna Salvadora Dalího... Tok myšlenek, který ve mě vzbudil tento film je vpravdě nekonečný, musím se přinutit udělat tři tečky za větou a vzdálit se... (03.05.2018)