Skalpel, prosím

Náš nejlepší film z nemocničního prostředí. Domnívám se , že vychází z biografie našeho předního neurologa Prof. Zdeňka Kunce . Divákovi dává nahlédnout do zakusilí neurologie , přímo mozkové mikrochirurgie , která u nás v době natočení tohoto filmu začínala rozkvétat.Je to jakýsi časový usek z tohoto oddělení . setkáme se tam s hlavním hrdinou , primářem , na kterém leží veškerá odpovědnost a který už začíná bojovat se stařím, a vidíme i jeho osobní život, setkáme se s příběhem jeho kolegy , který ač dobrý lekař , stanul tváří v tvář nevylečitelné chorobě a nakonec poznáme i ambiciozní stárnoucí lékařku , která s musí vyrovnat s vlastní neschopností. Přeji příiemný zažitek.) (23.07.2005)

Životní bilancování stárnoucího lékaře - profesora (vynikající Miroslav Macháček), který je uznávaným odborníkem v neurochirurgii. Ve filmu se prolíná jeho soukromý a profesní život, prostředí kliniky, kde pracuje, a stojí před obtížným rozhodnutím, zda se má pokusit operovat malého chlapce, ačkoliv nadějě na úspěch se zdá být téměř mizivá. Z jeho soukromí do popředí nejvíce vystupuje manželka (Jana Brejchová), též lékařka, a syn Ondra (Ondřej Pavelka), který se "odrodil" a místo cesty v otcových šlépějích se stal archeologem. Film zabírá z různých úhlů pohledu práci a různé problémy zaměstnanců v nemocničním prostředí a zajímavým způsobem vykresluje (hlavně prostřednictvím monologů postavy profesora) jejich psychologii. Tento výtečný snímek byl natočen podle stejnojmenné literární předlohy Valji Stýblové. (06.01.2012)

Jeden z nejinteligentnějších českých filmů. Je veden velmi úspornými, zato o to precizněji vyšperkovanými dialogy a vnitřními monology do nezvyklé hloubky, zároveň si zachová neobyčejnou lidskost, respektujíce mlčení, lidské štěstí i tragédii v rovině, kterou by mnohé racio samo neuneslo. Proto možná i ta myšlenka na závěr filmu. (29.01.2012)

Režijní styl Jiřího Svobody mi nesmírně vyhovuje. Absolutní nepodbízivost divákovi, jasný postoj po celý film, scény, které by mohly jednoduše sklouznout k patosu (např. když děda přesvědčuje primáře, aby provedl operaci), ale přitom zůstávají syrovou výpovědí o člověku, jeho strachu a touhách. Pan Macháček naprosto přesvědčivě ztvárňuje stárnoucího lékaře, který začíná pochybovat o svých schopnostech, přitom musí řídit tým lékařů a provádět náročné operace. Navenek musí působit sebejistě a rozhodně, uvnitř je však zmítán pochybami jako každý člověk. Prostřednictvím jeho vnitřních monologů můžeme zkoumat jeho pocity, strach i radosti z malých vítězství pro lidstvo ale velkých pro člověka. Ještě zajímavější je pak tragická postava doc. Krtka (Radoslav Brzobohatý). To, jak zahrál pocity poté, co mu zemřela dcera, jsem dokázal plně docenit až na základě svých zkušeností... Ve filmu se prolíná civilní podání umocněné neustálým odpočítáváním času se syrovou odtažitou kamerou a citově vypjatými okamžiky (smrt Brzobohatého dcery, lékařské spory). Je zajímavé, že snad během celého filmu nezazní hlasitější dialog, emoce jsou vyjádřeny spíše výrazy a kamerou (pro mě je snad nejúžasnějším filmovým záběrem scéna, kdy malý "Uzlík" leze vyplašeně i zvědavě zároveň do tunelu CT). Můžu doplnit, že nemocničního prostředí jsem bohužel s manželkou užil mnoho (a to právě v Motole), takže z porovnání vím, že atmosféra ve filmu se reálu přibližuje velmi. (29.10.2005)

Skalpel prosím má místy působivou atmosféru, nicméně je pouhou snůškou nanicovatých ilustrací vrcholového lékaře - borce, alfasamce, řešitele konfliktů života, vítěze, který po okázalém dilematu a několika nocích beze spánku úspěšně provede neproveditelnou operaci. Druhou nejdůležitější postavou není ani manželka, ani kolega chirurg nebo chlapec pacient, nýbrž smutný kamarád z mládí - filosof, ukňouraný, ukřivděný, zakomplexovaný sráč. Dichotomie obou těchto postav (lékař - filosof) přesně odpovídá názoru české duše 20. století. Samozřejmě pokud film prožíváme jako drama, zda se podaří toho či onoho zachránit, zda to Chirurg zvládne apod., budeme mít sklony k jinému hodnocení. (24.03.2019)