Přerušená píseň

„Zlá zelina nevyhnije“ pravil chlapisko Pántik. Tohle bude na dýl. Na to, že film vznikl roku 1960, je to naivní, přifintěná, idylická, polopatická paseka. O dvacet let dřív se u nás točily snímky brisknější, o hollywoodských válečných filmech té doby ani nemluvím, takže láteřím. Jazyková bezbariéra Slováků s Gruzínci je nejmíň. Propaganda samozřejmě zaplevelila většinu filmu a v kombinaci se hřmotnou hudbou se člověku rychle vybaví povinné, dopolední, školní promítání úděsných filmů tohoto žánru v kině Vítek v Hrabůvce v betonově šedivých osmdesátkách. Opruz, až na jedinou projekci, kdy nám omylem pustili francouzského Medvěda. To je přesně důvod, proč tyhle filmy nevyhledávám. No ale z čistě edukačních důvodů a protože Július Pántik, mrkla jsem na to. Ano, část filmu je sračka, na stranu druhou je ve filmu i cosi pěkného. Pántik s Gruzíncem jsou fajn, sdělení důležité, čili chápu nadšení některých diváků a nehodím ho přes palubu. Vím, že se rozumní Slováci hrdě hlásí k těm, kterým byl Slovenský štát proti srsti natolik, že se rozhodli bojovat. Bylo to důležité tehdy, je to důležité i dnes. Tento velkofilm vznikl ve špatné době, kdy se ale pod rudým praporem, srpem a kladivem točily i horší sračky, pal tedy čert četné příšerné kecy scénáristů. Vnímám příběh učitele, jednotlivce, na pozadí válečných dějin. Však kníry gruzínských žen přehlédnout nemohu. Nechci ani tušit, čím se pyšnily v podpaží či pod hrubými, nepranými sukněmi. K tématu Slováků na východní frontě. Moudrý pán mi kdysi řekl mnoho zajímavého. Třeba že první vydání Z Buzuluku do Prahy, to první, o kterém se nikde moc nedozvíme, ale pár lidí ho má , (jako první je označováno až to druhé, které už bylo plné propagandy, tu tam Ludvík osobně, nevkusně a naprosto zbytečně sám namastil později), nebylo vůbec špatné čtení. Tuto cestu, včetně Dukly absolvoval, zažil, z prvního vydání měl ryzí radost. To, že skončil v padesátých letech v politickém žaláři je věc druhá. A že skončil v politickém kriminále i po šedesátém osmém je věc třetí. V obou případech Bory a ano, i uranové doly. Takto nakládal komunistický režim se skutečnými hrdiny. Tento pán, národností Slovák, se nechal slyšet, že za války Němce a slovenské kolaboranty (mnohdy horší než nacisti) odmítal tak, že jedinou jeho osobní možností bylo přeběhnout k Rusům. Hned po válce pochopil, co za svoloč jejich vedení je. V momentě, kdy se Amíci museli povinně zastavit u Klatov, sklaplo mu, ale to už je jiný příběh. I k tomuto filmu je asi nutno přistupovat tehdejší optikou. Kecy allá starý kinotýdeník jsou fakt k smíchu, ale budiž, film vypráví o důležité etapě slovenských dějin. A ke knize? Kdyby ji Svoboda nepřečmáral, možná bychom ji v pohodě četli, jako zajímavé svědectví skutečné války, v níž umíraly řady statečných chlapů. Nezlehčovali bychom to, nesmáli bychom se, nezvraceli otrávení už u samotného názvu. Apropó, zavři oči a představ si dnešní hipsterské, veganské, testosteronu prosté, pobledlé princezničky s fairtrade biolatté před dizajnovými meknami s nula nula prd dioptriemi na držce, kterak jdou do vojny, bránit svoji zemi. :))))) Srandovní vize, že? No trochu špeku s cibulí, černým chlebem, normálně z mouky, plus stakan vodky by jim možná nalilo trochu krve do do slim gatí.. i když... (02.06.2020) (méně) (více)