Landru

Nabízí se otázka: Z jakého žánru Landru vychází? Chabrol totiž neusiluje o dobovou rekonstrukci (mnoho informací podaných filmem se výrazně rozchází s realitou), ale ani o portrét vraha či studii zla v člověku. Nejenže do děje vsazuje nepokrytě humorné momenty, jeho režie se navíc místo důrazu na drásavost a znepokojivost tématu nese v uvolněném duchu. Například proces zabíjení není vůbec vyobrazen, ale pouze anekdotickou formou naznačen – většina vražd je vyjádřena montáží tří záběrů: detailu obličeje oběti (těsně před střihem fotograficky pozastaveným); polo-celkového záběru na komín, z něhož vychází dým (naznačení procesu pálení oběti); a statického celkového záběru z domu Landruových sousedů, kteří si pokaždé stěžují na nesnesitelný zápach vycházející z Landruova domu. Stejně rozvolněným způsobem jsou zpracovány rovněž sekvence Landruova seznamování s jeho následnými oběťmi, které připomínají spíše pasáže z komedie o sňatkovém podvodníkovi než z těžkého dramatu o sériovém vrahovi. Odlehčená forma doprovázená optimisticky laděnou hudbou totiž v první řadě koresponduje s prožíváním samotné hlavní postavy. Chabrol nezkoumá mysl svého antihrdiny (kromě ryze materiálních důvodů nenaznačuje jiné motivace vrahova chování; neprohlubuje jeho vztahy s pravou rodinou či jeho milenkou; ani neprohlubuje vrahovu sebeobhajobu před soudem – není nijak vysvětleno, proč Landru své zločiny popírá a v úplném závěru je dokonce pozornost přenesena na jeho právníka, jehož obličej kamera zabírá v detailu, zatímco Landrua vedou na popraviště), ale snaží se divákovi přiblížit jeho emoce a pocity. Režie na pomezí komedie má totiž svůj záměr v nastínění vrahova prožívání – řečeno poeticky: proniká do jeho duše. Lehkovážná a bezstarostná není filmová forma, nýbrž Landruův vnitřní život. Pro něj je zabíjení natolik banální procedurou, že o ní dokáže vtipkovat (viz jeho absurdní narážky na své vlastní a skutečné úmysly před ženami, které se chystá zabít). Z toho důvodu je také audiovizuální rovina filmu blízko komedie. O to je vlastně film děsivější, neboť odráží bezstarostnost a klid vraha během jeho vražedného běsnění. V momentě, kdy na něj padne podezření, mění se také forma a dosud veselou hudbu vystřídá hudba dramaticky pohnutá. Je to ovšem jen krátký záblesk, neboť během celého průběhu soudního procesu Landru věří, že bude osvobozen, tudíž celé řízení zlehčuje a tropí si z něj legraci. Až při rozhovoru s právníkem, který mu přijde oznámit rozsudek, poprvé zvážní a ztratí svoji neohroženost. Úplný závěr filmu tedy již probíhá v očekávaném dramatickém duchu, neboť se proměnily rovněž emoce hlavní postavy, kterou otřásá nevyhnutelnost smrti. --- Nejblíže má tedy film hororu, ačkoli nevyvolává strach a hrůzu bezprostředně při sledování (spíše dokonce naopak). Zpětný dopad je ovšem tím více zdrcující, čím byl během projekce odlehčenější. Citlivý divák si totiž až dodatečně uvědomí, že právě viděl mimořádně věrohodný odraz deformovaného vnímání vraha, pro nějž je zabití člověka stejně automatické jako nákup v obchodě či čtení novin. (16.04.2020) (méně) (více)