Legenda o "1900"

K tomuto filmu sa dostávam 26 rokov od jeho vzniku. Práve som si prečítal literárnu predlohu, ktorá je jedným z najlepších literárnych počinov, aké existujú (mimochodom je to možno najlepšia ukážka magického realizmu v literatúre, a to som si myslel, že naň majú „patent“ Latinoameričania). Je v tom potenciál na 800-stranovú ságu, Baricco z tohto nápadu urobil komornú hru jedného herca, čo je buď suverénnym ťahom génia alebo trestuhodným mrhaním literárnym námetom, neviem, až taký dobrý spisovateľ nie som. Tornatore v tej novele ten potenciál cítil a na výsledku je to aj vidieť, ide o učebnicovú ukážku adaptácie literárneho diela. Prvých 20 minút som sa ale len nevôľou vrtel v kresle a premýšľal som o tom, či som urobil správne, že som si najprv prečítal predlohu, lebo film sa pre mňa rozbiehal skutočne ilustratívnym spôsobom. Pre diváka bez znalosti predlohy to však musel byť úžasný zážitok, ktorý si neviem ani predstaviť (nízke hodnotenia tu všade naokolo sú pre mňa absolútne nepochopiteľné a vo vzťahu k úsiliu o klasickú vznešenú kinematografiu aj chrapúnsky nespravodlivé). Čoskoro som však zistil, že režisér si ma podmaňuje osobitným vplyvom, domýšľaním nenapísaného, vizuálnym pretlmočením prečítaného i precíteného a úplne si ma podmanil svojou veľkolepou víziou (vízia nerovná sa opulentnosť výrazových prostriedkov a la titanikovská ružová knižnica, mimochodom – zberatelia predmetov z Titaniku by sa mali radšej preorientovať na zbieranie predmetov z fiktívneho Virginianu, je to vzrušujúcejšie). Režisér mi proste vsugeroval: „Len sa pozeraj, ty smrad, ja som zďaleka neskončil“ a ja som zistil, že má dokonalú pravdu, preto by ma strašne zaujímalo, kde súdruhovia z USA urobili chybu, že tento skvost nebol na Oscara ani len nominovaný. Morriconeho výkon posúdiť neviem, lebo nedokážem určiť, kde je hranica medzi originálnou a prevzatou hudbou. PS1: Vo filme je mimoriadne krásna variácia na tému Smrti v Benátkach, akurát namiesto krásneho chlapca je tu krásne dievča, pričom treba povedať, že v novele táto pasáž chýba, režisér si ju proste „krásne“ dosníval. PS2: Iným pozoruhodným momentom je priblíženie secesného bálu spoza matovaného skla, až sa v jednej chvíli obrysy rozostria do podoby expresionistického obrazu od Kirchnera. Magické. PS3: Taliansky film je expertom na motív klavíra, tancujúceho za nepriaznivého počasia na palube zaoceánskeho parníka v 1. tretine 20. storočia, (viď Felliniho film A loď pláva). (08.09.2024)

Náladou velmi podobné jako předchozí Tornatoreho film Bio ráj. Jen jsme vyměnili slunný jih Itálie za interiéry velké zaoceánské lodi. Nejvíce dané filmy spojuje hudební stránka, která je i zde naprosto bezkonkurenční. Holt Ennio Morricone umí a to už všichni dávno víme. Legenda o 1900 sleduje příběh velmi nadaného člověka, který strávil celý svůj život na lodi a pomalu plynoucí dějové tempo je protkané lehkým filozofováním, které tak nějak příjemně doplňuje zbytek. Asi to není film, který bych chtěl někdy v dohledné době opakovat, ale jsem opravdu rád, že jsem ho viděl. U Tornatoreho se člověk prostě nespálí. (04.07.2018)

Podmanivá záležitost s nádhernou hudbou a fascinujícím Timem Rothem v hlavní roli. Jednotlivé obrazy a scény (jízda s pianem v bouři, souboj pianistů) jsou vypointované, přesně tak, jak odpovídá obsahu - jsou to historky, legendy a komu vadí, jestli jsou trošku přikrášlené (v tomhle je podobná třeba "Velká ryba" Tima Burtona)? Zůstává po nich nostalgická rozmazaná vzpomínka, pár tónu a matných obrysů jako když se malý 1900 díval poprvé zkrz skleněnou mozaiku do tanečního sálu.... (06.08.2008)

Musím přiznat, že nejdříve jsem z filmu viděl na Youtube pouze klavírní souboj. Ten je dokonalý. Ovšem o zbytku filmu jsem si obrázek udělat nedokázal. Teď, když jsem ho konečně viděl celý, musím říct, že mých 5* zde zůstane i nadále. A onen klavírní duel hodnotím jako nejlepší filmový souboj beze zbraně všech dob. (16.04.2008)

Vždycky ji někdo viděl první. Ameriku. Symbol Manhattanu, sochu svobody. Po 30 plavbách muset prodat trubku. Jen si naposledy zahrát. A pak totéž slyšet ze staré slepené desky. Rámec pro příběh o záhadném klavíristovi, který vlastně nikdy neexistoval. Kdo jen mohl nechat dítě v bedničce od citronů? Díky Bohu za soucitného topiče. Byť se smyslem pro humor při vymýšlení jména. Nomen omen. „Co je to máma, Danny?“ „Máma? Máma je dostihový kůň.“ Co mi vadilo, byl vypravěč Pyško. Pořád se mi tam pletl Bruce Willis. Osudy lidí jsou spjaty s osudy lodí, klavírů, nahrané desky s melodií. Skvělá jízda za klavírem v bouři, pod křišťálovým lustrem, s lahví šampaňského přímo od ledu. Tajemný příběh se rozvíjí a košatí. Max dělá pro záchranu přítele maximum, stará rezavá loď až bere dech. Její světla a stíny, zvuky, houpání, skrýše, ztracený lesk. Film pak plný hudby, skvělých klavírních výkonů. Klobouk dolů před Morriconem, je netypický, nevtíravý. A závěrečná píseň tandemu Morricone – Roger Waters lahůdkou. Zbývá prostor pro fantazii diváka, pro snění, představy. 1900 mne fascinoval už před lety a nyní dvojnásob. Zažloutlá kamera, dobové oblečení, staré fotky. Odlesky hladiny v kabinách, záběry na klávesy, moře, pěnu na vlnách, lesk a elegance, špína a nepořádek. Souboj klavíristů gradující cigaretou zapálenou o strunu. Jsou věci, o kterých není snadné psát. Některé je lépe vidět. A slyšet. Jednou nestačí. „Dobrý příběh má větší cenu než stará hudba.“ (23.08.2008)