Želary

Romanticky tragická love story ve stylu horalském, zabalená do obalu nacistické okupace a pronásledování. Funguje to bezvadně. Vidíte obal, rozbalíte, vychutnáte, přejíte se a zabalíte zpět do obalu, který se náhle objeví znovu na stole. Tak jako cukrář nedochutil cukroví něčím navíc, tak tento snímek není ničím výjimečný. Naopak. Jednoduchost a kýčovitost jsou zde základní ingredience. Musela, nechtěla, přizpůsobila se, potom možná chtěla, pak teda hodně chtěla a nakonec, aby bylo tragické dílo dokonáno....no, však uvidíš. Jsou zde hodní i zlí, trestající a spravedlivě potrestaní i společně pronásledovaní. Mé pocity z celého vyústění? Absurdní i paradoxní. Překvapivé, rychlé i hrdinné umírání a nakonec poslední hřebíček s nálepkou - zpátky do minulosti. Všechno brát s humorem a bude dobře. Skutečně jsem nepochopil délku filmu a nebýt A. Geislerové, hodnotil bych snad ještě o stupeň níže. (10.05.2014)

Vzhledem k tomu, že jsem Jozovu Hanuli četl, vadilo mi na filmu dost věcí. Třeba uhlazenost, která obrušuje hrany všemu syrovému z knížky (až na působivý konec - když si odmyslím ten dovětek). Ale hlavní výtka směřuje k způsobu, jakým byla podána přeměna hlavní hrdinky. Nevěřil jsem, že měla nějaké problémy se adaptovat, do Jozy se zamilovala prakticky hned, stačilo, když se umyl. Postavy mimo ústřední dvojici jsou jen naznačené, člověk si musí vzpomínat, co se o nich dozvěděl v knížce. Celkově zklamání... (30.01.2006)

Kdybychom každý rok natočili aspoň jeden takový snímek, tak by se naše kinematografie neměla za co stydět. Bohužel takový film přijde tak jednou za tři roky. Nevyčerpatelná tématika let druhé světové války opět přinesla nádherný příběh o Hanulce, která se musí ukrýt do slovenských hor, aby ji gestapo nenašlo. I ve světě tak na sebe upozornila Aňa Geislerová, kterou náš divák dobře zná. Koprodukce přináší vždy i nějaký ten zahraniční objev. Tím je pro tento film Maďar György Cserhalmi. Casting vyšel ale celkově zcela na jedničku - Ivan Trojan, Miroslav Donutil, Jaroslav Dušek a filmoví historici si přijdou na své, neboť se s filmem v Želarech rozloučily dvě legendy předválečného filmu – Zita Kabátová a Svatopluk Beneš, po jehož smrti Kabátová prohlásila, že hrál již velmi špatně a velká část jeho epizodní roličky nebyla použita. Napočítal jsem mu dvě krátké větičky, ale aspoň něco. (08.05.2009)

Nádherný pohnutý příběh pod rouškou velkého středoevropského filmu, čímž nemám na mysli jen onu středoevropskou koprodukci, ale fakt, jak propojený byl tehdy prostor bývalé habsburské monarchie a o co více se ještě slil pod nárazy vln událostí druhé světové války... Už ve fázi literární předlohy zdůrazněn antiválečný rozměr - válka je cosi destruktivního, ničivého, voják, lhostejno zda okupant či osvoboditel, přináší do vesnice jen zmar a do běžného života horalů nepatří, je cizorodým, destruktivním prvkem... Dualita dvou naprosto cizorodých světů, západu a východu, českého města a zapadlé východní horské vesnice, světů dvou odlišných životních stylů, nekompatibilních životních hodnot, je propojena útěkem hlavní postavy - utajeného vypravěče příběhu - od poněkud lehkovážně pojímané hry na konspirační odboj ke skutečně hlubokému poznání jiného civilizačního rámce, od pohodlného života městské smetánky k boji o přežití. Zprvu závratná kulturní propast mezi Jozou a Eliškou/Hanulí, mezi městem a vesnicí, se postupem událostí a vlivem nutnosti pomalu zaváží a mezi zprvu tak nesourodými lidmi vzniká pouto, jehož prohlubování a upevňování je jednou z nejpoetičtějších částí vyprávění. Baladické ladění je další nesporně cennou devizou knihy/filmu a režiséru Trojanovi se celkem šťastně podařilo přenést onen rozměr i do své filmové adaptace baladickych povídek Květy Legátové. Tragické vyústění je tedy očekávanou součástí pohnutého příběhu... Rušivým elementem je pouze fakt, že film je výrazně epický, přičemž ostatní složky jsou spíše upozaděny, při každé další projekci tedy divák znalý vývoje příběhu trochu ztrácí na intezitě diváckého prožitku oproti prvotnímu setkání s touto látkou... (08.05.2014)

„Dojdu pro doktora.“ – „I na kněze je pozdě.“ Komplikovaný, svojrázny, mozoľnatý a tvrdohlavý film. Pri jeho pozeraní budete mať pocit, že mohol byť lepší. Budú vám prekážať do prázdna šumiace zbytočnosti. To, že sa hrdinku niekoľkokrát pokúsia znásilniť, mi pripadalo len ako samoúčelný dôvod pre ukázanie nahého tela. nepomáhajú tomu ani skratkovité charaktery rázovitých obyvateľov horskej dediny ; v partizánskom závere to vyzerá takmer tak, že sme si mali vytvoriť vzťah k Janovi Třískovi, ktorý tu však bol ani nie desať minút (zo 142). Slávne tváre sú takisto samoúčelné a navyše aj rušivé. Nevraviac o ďalších veciach (striedajú sa všetky ročné obdobie, no deti akosi nerastú). To všetko narúša atmosféru a celistvosť filmu. Napriek tomu ma Želary (i vďaka dôležitým posledným sekundám o tom, SPOILER ako to vyzerá, keď sa po rokoch vrátime na miesta, na ktorých sme vyrastali a ktoré sme odvtedy ani raz nenavštívili SPOILER) zaujali, pobavili, strhli, dojali, rozhodili... a i trocha znudili. K tomu úchvatná príroda (a kamera). (27.10.2009)