Ukradené polibky

Když už jsem se jinde (v předešlém komentáři) pochlubil, že "Nikdo mne nemá rád" mně přišel jako nejzdařilejší film z volné série o Antoinovi Doinelovi, tak "Ukradené polibky" byl tím filmem, který na mě fungoval nejméně. Svůj díl na tom může nést i taková podružnost, kterou je skok od černobílého obrazu k obrazu barvenému. Vím, je to malicherné, ale byl to nezvyk. Taktéž musím přiznat, že mně vůbec nekonvenovala roztříštěnost tohohle filmu (která je však ospravedlnitelná, Antoine si skládá svůj život z rozbitého dětství a dospívání), symbolizovaná najmě tím, kolikrát Antoine změní zaměstnání. Co si mám například myslet o tom, když Antoine jako soukromý detektiv "pronásleduje" kouzelníka, proč jsem to měl sledovat, když to vlastně nikam nevedlo (Antoinův život to nikterak neovlivnilo)? Zajímavá mně přišla pouze linka z obchodu s obuví (kdybych chtěl být zlý, tak bych napsal, že film začíná až s nástupem Delphine Seyrig aka Fabienne). 60% (06.06.2020)

Pentalogie nejen tápání a nacházení, ale také důsledků nenapravitelných vad a chyb ve výchově v rozrušeném rodinném prostředí, které hlavního hrdinu osudově poznamenává do dalších dílů této volně pojaté řady zrání a dospívání. Z pobytu v polepšovně si mladý Doinel odnáší sklon k únikovým řešením a despekt k oficiálním společenským prostředím a občanským závazkům. Vojna to jen dotvrzuje: jeho další kroky po propuštění z armády znamenají jen pokračování v již nastoupené cestě. Kolísání mezi ženskými náručemi, neschopnost vytvořit stabilnější vztah pokračují v neustávající řadě náznaků sociální infantility. Lepý Leaudův zjev, jakoby nerozhodná gesta stále tak trochu dětského, jinošského mladíka jsou kamufláží; trhliny v osobnosti však zakrýt nedokáže. A Truffaut je ani zakrývat nechce. Jakoby šlo i o něj. A ještě jedna tehdy začínající herecká osobnost mě v tomto filmu fascinuje: dnes již také zesnulá Claude Jadová. Její osobitý půvab jakoby byl ženským kontrapunktem Leaudova tápání životem. Tápání i nacházení jsou v tomto případě nadčasová. Alespoň pro mne. (20.10.2007)

Můj druhý "doinel". Oproti Nikdo mne nemá rád docela příjemné nakročení k lehkonohosti. Režisérská prvotina byla vlastně docela depresivní sondou do rozvrácených rodinných vztahů. Ukradené polibky jsou jen sledem eskapád nemotorného mladíka, který vstupuje do dospělého života. Vážnější poselství bych v tom neviděl. Jsou plné situačního humoru, často až absurdního. Zajímavé je, že o vnitřních stavech hlavních postav nemáme takřka zprávy. Léaud i jeho partnerka hrají s mimoňsky neproniknutelnou tváří a o jejich vzájemných sympatiích se až do posledních minut dá usuzovat jen velmi málo. Když si totiž navzájem něco sdělují, stejně divák nevěří, že je to pravda. Příjemně jsem se bavil. (16.03.2010)

Truffautovo zamyšlení nad pomíjivým, končeným a provizorním. Škatulka "milá komedie", kterou někteří diváci filmu přisoudily, se mi spíše příčí, neboť v podstatě ignoruje hlavní myšlenku filmu i přes to, že je podána v poněkud lehkonohém balení. Zprvu jsem se nemohl naladit na režisérovo myšlení, ale ve zpětném zrcátku samotného závěru si uvědomuji, jako moc mi tenhle Francouz rozumí. (18.01.2008)

Po filmech Nikdo mě nemá rád a Láska ve dvaceti letech jsou Ukradené polibky dalším filmem s Truffautovým (a víceméně i Léaudovým) alter ego Antoinem Doinelem. Lehce improvizovaný snímeček o nevyrovnaném hrdinovi, který stále hledá své místo na světě, vyniká krásnou nenucenou atmosférou, spontánností a jemným Truffautovským humorem. Ačkoli se Truffaut bránil politicky laděným filmům, úvodní scéna s Doinelovým vyhazovem z armády tento přístup nabourává a v Doinelově úsměvu lze vyčíst jakýsi odstup od oficiálních míst a buržoazních manýr. Tento film je ale hlavně o smolaři, který střídá zaměstnání jak Paroubek své názory, získává cenné životní zkušenosti a zaplétá se do nových lásek. Existuje jistá podobnost s Nicholsovým Absolventem. Stejně jako měl čerstvý absolvent Benjamin Braddock (Dustin Hoffman) "svou" paní Robinsonovou, zde Antoine Doinel (Jean-Pierre Léaud) má svoji paní Tabardovou, je nejistý a s vdanou paničkou padá do milostné aférky. Ukradené polibky jsou krásný film s nádhernou atmosférou Paříže konce 60.let a výborným hereckým výkonem J.-P. Léauda. Film má řadu výborných scén, např. Antoinova snídaně s jeho milou, při které si láskyplná slovíčka vzájemně píšou na papírky. Obsahuje také několik výjimečných symbolických detailů (které většinou vzešly z improvizace), jako např. scéna s homosexuálním klientem detektivní kanceláře, který pátrá po svém příteli a jehož orientace je pěkně charakterizována jeho gestikulací - levá ruka v černé rukavici si hraje s obnaženou pravou... Zkrátka krásný film od mého oblíbeného Francoise Truffauta.... EDIT (25.3.2011): S každým dalším zhlédnutím mě baví víc a víc . Zřejmá (přiznaná i nepřiznaná) inspirace vlastním životem (ačkoli kombinovaná s čistou fabulací více než u Nikdo mě nemá rád) posouvá film do kategorie, pro kterou jsem ještě nenašel pojmenování - snad něco ve smyslu "Modelování života filmem..." :-) (07.07.2006)